ECLI:CZ:US:2019:2.US.242.19.1
sp. zn. II. ÚS 242/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky I. W., zastoupené Mgr. Renatou Brůhovou, advokátkou, se sídlem nám. Míru 152, Klatovy, proti usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství Plzeň, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ze dne 19. 9. 2018, č. j. KRPP-103506-220/TČ-2018-030581, proti usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství Plzeň, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ze dne 26. 9. 2018, č. j. KRPP-103506-235/TČ-2018-030581, proti usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství Plzeň, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ze dne 3. 10. 2018, č. j. KRPP-103506-245/TČ-2018-030581, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Nt 2033/2018-141, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Policie České republiky, Městské ředitelství Plzeň, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") a výše uvedených rozhodnutí Policie České republiky, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále byla porušena práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny, z čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 11 odst. 1 a čl. 40 Listiny. Současně byla napadenými usneseními porušena i ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 19. 9. 2018 policejní orgán podle ustanovení §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř.") zajistil věci (blíže specifikovaná živá zvířata - psi) jako nástroje trestné činnosti. Následujícím usnesením policejního orgánu ze dne 26. 9. 2018 pak byla podle ustanovení §79g odst. 1 tr. ř. zajištěna nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnota věci a usnesením policejního orgánu ze dne 3. 10. 2018 bylo podle ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, rozhodnuto o prodeji živých zvířat v tomto usnesení konkretizovaných (tj. těch na základě dřívějšího usnesení zajištěných). Proti všem shora uvedeným rozhodnutím policejního orgánu podala stěžovatelka jednotlivé stížnosti. O podaných stížnostech souhrnně rozhodl nyní napadeným usnesením okresní soud tak, že je jako nedůvodné zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k otázce zabavení a následnému prodeji zajištěných psů uvádí následující. Zajištění psi podle stěžovatelky nemohou být v žádném případě považováni za nástroj trestné činnosti ve smyslu ustanovení §77b odst. 1 písm. b) tr. ř. a výklad policejního orgánu a následně okresního soudu je nepřípustně extenzivní a zcela účelový, čímž umožnil orgánům činným v trestním řízení de facto docílit propadnutí věci, resp. definitivního zbavení vlastnického práva stěžovatelky ke psům ještě před pravomocným skončením řízení, ba dokonce před zahájením trestního stíhání. Jestliže byl totiž prodej psů motivován údajnou snahou o zajištění ochrany zvířat, nejedná se o legitimní hledisko, které by měly orgány činné v trestním řízení brát v úvahu při rozhodování o zajištění a prodeji věcí - nástrojů z trestné činnosti.
4. Stěžovatelka zpochybňuje rovněž způsob, jakým byl prodej psů proveden, když zvířata byla prodávána jako vykastrovaná, čímž však došlo k jejich nevratnému znehodnocení, přičemž následně jsou náklady na provedené kastrace kladeny k tíži stěžovatelky a promítají se do výše údajně způsobené škody. Problém spatřuje též v tom, že se psy bylo zacházeno jako s věcí jedinou či hromadnou, aniž by byla reflektována skutečnost, že jejich zdravotní stav byl odlišný a někteří psi ani nebyli ve vlastnictví stěžovatelky, na což stěžovatelka orgány činné v trestním řízení upozornila.
5. S ohledem na to, jak bylo se zabavenými zvířaty následně naloženo (byla odprodána), aniž by bylo ještě ve věci zahájeno trestní stíhání, nelze hovořit o tom, že zajišťovací institut v daném případě uplatněný představoval toliko dočasný prostředek. Stejně tak zpochybňuje i prodejní cenu psů, která je v rozporu s požadavky na řádnou správu majetku.
6. K otázce zajištění náhradní hodnoty pak uvádí, že nelze souhlasit se zajištěním nemovitostí především s ohledem k výši způsobené škody, která je představována náklady za následnou péči o zajištěná zvířata. Odůvodnění usnesení je naprosto nedostatečné, když neobsahuje žádné bližší okolnosti vzniku údajné škody; kromě toho šlo o následnou veterinární péči o zvířata. Současně v usnesení není ani specifikováno, co mělo být oním nástrojem nebo výnosem trestné činnosti, za nějž je zajišťována náhradní hodnota. Usnesení o zajištění náhradní hodnoty tak nesplňuje základní zákonné požadavky. Náhradní hodnotu lze přitom zajistit pouze tehdy, nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, přičemž psi byli zajištěni právě jako nástroj trestné činnosti (což stěžovatelka samostatně zpochybňuje, viz výše).
7. K usnesení o zajištění náhradní hodnoty pak dále argumentuje, že je naprosto nepřiměřené, pokud je vedle zajištění peněžních prostředků na jejím účtu provedeno také zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty, kdy údajné výnosy z trestné činnosti převyšují částku již zajištěnou na účtu stěžovatelky o pouhých necelých 30.000 Kč. V tento moment lze další zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty označit za neproporcionální a jedná se o zcela nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatelky.
8. Na základě výše zmíněno proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení policejního orgánu a následné usnesení okresního soudu zrušil.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Prvořadě považuje Ústavní soud za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §77b a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
12. Právě v této souvislosti stěžovatelka namítá, že v momentě, kdy došlo k prodeji zajištěných psů s tvrzenou oporou v ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění věcí v trestním řízení, byla ona dočasnost zajišťovacího institutu porušena. V daný moment, kdy byli psi prodáni, a to navíc údajně výrazně pod cenou a současně byli "znehodnoceni" provedenou kastrací, je tento krok nenávratný a i v případě, že by nakonec vůbec nebylo trestní stíhání proti stěžovatelce zahájeno, případně v momentě, kdy by následně byla věc finálně skončena zproštěním obžaloby, by se stěžovatelce již nedostalo navrácení zajištěných věcí. Tuto polemiku se zvoleným postupem policejního orgánu je však nutno vyvrátit právě s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb., podle kterého je možné zajištěný majetek prodat, pokud jsou s výkonem správy zajištěného majetku spojeny nepřiměřené náklady. Tyto náklady ostatně policejní orgán v napadeném usnesení vyčíslil, kdy částka 108,90 Kč za den na jednoho psa, násobeno počtem několika desítek zajištěných psů, podle závěrů policejního orgánu a následně i podle názoru okresního soudu, představovala takové náklady na správu zajištěného majetku, že bylo nutné přistoupit k mimořádnému institutu prodeje zajištěných věcí. Pokud pak stěžovatelka namítá, že se jednalo o prodej individuálních psů, nikoliv lehce zastupitelných věcí, lze k tomu odkázat na bod 6 napadeného usnesení okresního soudu, ze kterého mj. přesvědčivě vyplývá, že stěžovatelka k zajištěným psům neměla osobní a citový vztah, řádně se o ně nestarala, žili v nevyhovujících podmínkách a lze tak dovodit, že pro ni psi v zásadě představovali zastupitelnou věc (cílem chovu byl výhradně hospodářský efekt), kterou by v případě nezahájení trestního stíhání stěžovatelky případně pozdějšího zproštění obžaloby bylo v tomto ohledu snadné nahradit.
13. Stejně tak Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod pro zpochybnění závěrů policejního orgánu stran toho, proč bylo možné na zajištěné psy nahlížet jako na nástroj trestné činnosti podle §77b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §79a tr. ř. (viz str. 14 napadeného usnesení policejního orgánu ze dne 19. 9. 2018 a bod 6 napadeného usnesení okresního soudu). Přestože totiž živá zvířata nejsou věcmi v právním smyslu, jedná se o jinou majetkovou hodnotu, kterou je možné pro účely trestního řízení zajistit. Jakkoliv trestní řád v aktuálním znění s pojmem "jiná majetková hodnota" již nepracuje, je naprosto zřejmé, že cílem zákonodárce bylo pod nástroje trestné činnosti podřadit též živá zvířata, a to i s ohledem na narůstající počet psích množíren, u nichž je naprosto zřejmé, že byť se jedná o domácí zvířata, jsou chována za účelem hospodářského zisku a v takovém případě představují právě nástroj trestné činnosti.
14. Jestliže stran rozporování nutnosti zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty stěžovatelka namítá, že toto zajištění mělo pokrýt výši způsobené škody, která byla představována následnou veterinární péčí o zajištěné psy, nelze ani s tímto tvrzením souhlasit. Náhradní hodnota byla totiž ve skutečnosti zajištěna především s ohledem na to, že orgány činné v trestním řízení zjistily, že existuje důvodné podezření, že se stěžovatelka dopustila přečinu neoprávněného podnikání, kdy bylo zjištěno, že bez živnostenského oprávnění v časovém horizontu nejméně sedmi let obchodovala se psy, kdy tyto za účelem neoprávněného finančního zisku rozmnožovala a následně prodávala za částku 5.000 - 20.000 Kč za jednoho psa. S ohledem na to, že na účtech stěžovatelky nebylo možné zajistit částku odpovídající výnosům z této trestné činnosti, bylo nutné přistoupit i k zajištění náhradní hodnoty podle ustanovení §79g odst. 1 tr. ř. (viz zejm. str. 3 napadeného usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty). Z tohoto pohledu je tedy nutné vyvrátit námitky stěžovatelky stran toho, že toto napadené usnesení není řádně odůvodněno. Důvodem pro vydání napadeného usnesení o zajištění náhradní hodnoty tedy nebylo jen pokrytí nákladů na následnou veterinární péči zajištěných psů, jak namítá stěžovatelka, nýbrž i zajištění neprávem získaných výnosů z provozování nelegální množírny psů (srov. bod 8 napadeného usnesení okresního soudu). S ohledem na to, jaké nelegální příjmy stěžovatelka za období provozování množírny psů mohla na základě dostupných informací získat, se zajištění i nemovitého majetku stěžovatelky nejeví a priori nepřiměřené.
15. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. V souhrnu je tak Ústavní soud přesvědčen, že výhrady stěžovatelky, se kterými se ostatně již vypořádal i okresní soud, nedosahují ústavního rozměru.
16. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček
předseda senátu