ECLI:CZ:US:2019:2.US.2430.19.1
sp. zn. II. ÚS 2430/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Horákové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019 č. j. 21 Co 145/2019-668, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 26. 7. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť je přesvědčena, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších předložených listin Ústavní soud zjistil, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká otázky přiznání znalečného dle §139 odst. 2 občanského soudního řádu a příslušných ustanovení zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), a vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 3. 2019 č. j. 0 P 224/2018-626 bylo přiznáno znalkyni MUDr. Gabriele Leblové, znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za zpracování znaleckého posudku znalečné ve výši 9 257 Kč (výrok I) a přibrané konzultantce znalkyni PhDr. Jindřišce Záhorské, Ph.D., znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací klinická psychologie, znalečné vy výši 22 050 Kč (výrok II). Stěžovatelka podala proti citovanému usnesení obvodního soudu odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Městský soud v odůvodnění mimo jiné vyložil, jaká ustanovení zákonů a podzákonných právních předpisů byla aplikována při rozhodování o výši odměny znalkyň, objasnil, proč bylo nezbytné přibrat jako konzultantku PhDr. Jindřišku Záhorskou, a shrnul, proč trvalo vypracování znaleckého posudku déle než zákonem stanovených 60 dnů. V této souvislosti poukázal na to, že příčinou prodlení při vypracování znaleckého posudku byla značná procesní aktivita stěžovatelky a z toho plynoucí nutnost rozhodovat o jejích podáních v zákonných lhůtách.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a obsah rozhodnutí obvodního a městského soudu, poukazuje na prodlení při vypracování znaleckého posudku a brojí proti závěru městského soudu, že toto prodlení bylo způsobeno mj. nadměrnou procesní aktivitou stěžovatelky. Dle stěžovatelky byl znalecký posudek vypracován se značným zpožděním v důsledku liknavosti znalkyně. Dále stěžovatelka namítá, že náklady na přibrání konzultantky měla znalkyně MUDr. Gabriela Leblová zahrnout do své odměny a řádně je doložit. Skutečnost, že znalecký posudek byl vypracován opožděně, v průběhu řízení se stal neaktuálním a je tudíž zcela "zbytečný," se měla dle stěžovatelky promítnout do rozhodnutí soudu o výši znalečného. Jestliže tak městský soud neučinil a namísto toho připsal vinu za prodlení při vypracování znaleckého posudku stěžovatelce a její procesní aktivitě v řízení, porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17 ze dne 25. 4. 2017 (U 8/85 SbNU 897), body 8 až 13].
5. Bylo nicméně nutné vypořádat se s otázkou, zda je stěžovatelka zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost sice byla sepsána Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, avšak ke dni 4. 10. 2019 přestal uvedený advokát stěžovatelku zastupovat. Stěžovatelka si místo něj zvolila pro řízení před Ústavním soudem právního zástupce Tomáše Máchu, sídlem Šumavská 21, Praha 2 - Vinohrady, ev. č. 3874, což doložila plnou mocí ze dne 3. 10. 2019. Tato plná moc byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2019. Ústavní soud nicméně zjistil, že údaje uvedené v plné moci ze dne 3. 10. 2019 se plně neshodují s údaji žádného advokáta vedeného v rejstříku České advokátní komory a advokátovi s částečně shodnými údaji - zejména co se týče jména, příjmení, evidenčního čísla a telefonního čísla - byl ke dni 30. 9. 2019, tedy čtyři dny před doručením předmětné plné moci Ústavnímu soudu, pozastaven výkon advokátní praxe. Plná moc ze dne 3. 10. 2019 tudíž nesplňuje požadavky výše citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka byla řádně právně zastoupena toliko do dne 4. 10. 2019.
6. Ústavní soud proto zvažoval, zda je za této situace nutné vyzvat stěžovatelku k tomu, aby si pro řízení před Ústavním soudem zvolila nového právního zástupce a předložila novou zvláštní plnou moc. Dospěl však k závěru, že nikoli. Opačný závěr by byl dle mínění Ústavního soudu pouhým projevem přepjatého formalismu a ve svém důsledku by vedl ke zbytečnému navyšování nákladů na straně stěžovatelky, neboť v době ode dne 4. 10. 2019, kdy skončilo právní zastoupení stěžovatelky Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., do dne vydání tohoto usnesení nečinila ani stěžovatelka, ani Ústavní soud žádné procesní úkony, u nichž by bylo materiálně nezbytné stěžovatelčino zastoupení advokátem podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 233/19 ze dne 6. 8. 2019]. Proto ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud uzavírá, že postačuje, byl-li požadavek právního zastoupení stěžovatelky advokátem splněn v době podání ústavní stížnosti.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a tudíž není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Jinými slovy, jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatele a ústavně právních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnila přinejmenším již při odvolacím řízení a s nimiž se městský soud řádně vypořádal. V ústavní stížnosti navíc absentuje ústavněprávní argumentace a stěžovatelčiny stížnostní námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva.
10. Stěžovatelka byla jako účastnice předmětného soudního řízení oprávněna podat odvolání proti usnesení okresního soudu o znalečném, které bylo vydáno podle §139 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu. Tímto usnesením, stejně jako usnesením, kterým je krajský soud potvrdil, nicméně nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech, a tudíž jimi ani nemohlo být zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně například usnesení ze dne 29. září 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) nebo nález ze dne 1. září 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269)]. Rozhodováno bylo výlučně o právu znalce, jenž měl z tohoto důvodu pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [například nález ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) nebo nález ze dne 31. března 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (N 66/76 SbNU 895)].
11. Přesto případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatelky nepřímo, a to v případě, bude-li jí s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Není přitom podstatné, vůči komu by tato povinnost měla směřovat. Jestliže by stěžovatelkou namítaná nezákonnost znaleckého posudku vedla ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly, pak povinnost jejich hrazení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, vznik těchto nákladů však nijak nezavinil. Posouzení, zda k takovémuto pochybení došlo, bude předmětem rozhodování obecných soudů v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení.
12. Součástí stížnostních námitek stěžovatelky bylo také tvrzení, že znalecký posudek vypracovaný MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou není z důvodu své neaktuálnosti, resp. zastaralosti použitelný v řízení před obecnými soudy. K této otázce se Ústavní soud v tuto chvíli nemůže vyjádřit, neboť, zaprvé, nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí městského soudu o určení výše odměny znalkyň, v němž otázka použitelnosti a významu předmětného posudku nebyla vůbec posuzována, a, zadruhé, fakticky by tím přezkoumával jeden z důkazních prostředků ještě předtím, než tak učiní obvodní soud a případně též jiný instančně vyšší soud. Mezi výši znalečného a průkaznost závěrů znaleckého posudku nelze klást rovnítko (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2655/14 ze dne 26. 2. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17, cit. výše). Přiznání znalečného nezbavuje obecné soudy povinnosti hodnotit znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkazní prostředek.
13. Lze tedy shrnout, že napadeným usnesením nebyla a ani nemohla být porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, včetně jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu