ECLI:CZ:US:2019:2.US.2466.18.1
sp. zn. II. ÚS 2466/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem Komenského nám. 1342/7, Třebíč, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 6. 2018, č. j. 10 P 49/2017-133, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, č. j. 16 Co 210/2018-145, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu zaručené jí čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), postupem soudů byl dále porušen čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a současně byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatelka uvádí, že na základě předběžného opatření vydaného usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 2. 2017, č. j. 7 Nc 2330/2016-13, byla její nezletilá dcera S. svěřena do péče prarodičů, přičemž v jejich péči se nachází již více jak 1,5 roku, což nenávratně oslabuje jejich vzájemný vztah. Napadeným usnesením Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení tohoto předběžného opatření, kterým byla nezletilá svěřena do péče prarodičů. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, přičemž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelka namítá, že při rozhodování o svěření dítěte do péče mají být všechna opatření činěna v nejlepším zájmu dítěte. Současně platí, že právem rodičů je pečovat o své dítě a podílet se na jeho výchově, kdy takové uspořádání je zpravidla právě v nejlepším zájmu dítěte. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života. V projednávané věci je také zřejmé, že otec o nezletilou neprojevuje žádný zájem, je uživatelem tvrdých drog a alkoholu, zdržuje se na území Německa a neplní vyživovací povinnost. Naproti tomu na straně stěžovatelky jako matky nezletilé jsou dány všechny předpoklady pro péči o nezletilou a projevuje o ni upřímný zájem, avšak v této péči je jí bráněno, resp. žádný státní orgán nevyvinul nejmenší úsilí k tomu, aby přispěl ke znovuobnovení vztahu mezi stěžovatelkou a nezletilou. Nezletilá je prozatímně (avšak již více jak 1,5 roku) v péči svých prarodičů, aniž by však bylo trvání předběžného opatření průběžně vyhodnocováno, tedy aniž by státní orgány v jeho průběhu hodnotily, zda na straně stěžovatelky i nadále existují překážky, které odůvodňují odejmutí nezletilé z její péče.
4. V projednávaném případě údajně došlo ze strany státních orgánů k nerespektování zákonné úpravy, konkrétně ustanovení §452 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), podle kterého může předběžné opatření o svěření nezletilé do péče soud nařídit jen na návrh OSPOD, a to po dobu 1 měsíce s možností prodloužení na 6 měsíců. OSPOD je dále povinen průběžně zkoumat, zda stále trvají podmínky, pro které bylo předmětné opatření nařízeno, a v případě, že tyto důvody pominuly, neprodleně podat návrh na zrušení předběžného opatření. Tato právní úprava vyjadřuje smysl institutu předběžného opatření jako nástroje dočasného. K porušení tohoto zákonného imperativu došlo jednak tím, že předběžné opatření bylo vydáno na návrh prarodičů nezletilé, a současně okresní i krajský soud v rozporu s touto právní úpravou konstatují, že předběžné opatření je vydáno do doby rozhodnutí ve věci samé, čímž soudy ignorují zákonnou časovou limitaci. Jakkoliv stěžovatelka rozporuje samotné důvody, pro které mělo být předběžné opatření nařízeno (kdy paradoxem zůstává, že zatímco nezletilá S. byla odejmuta z péče stěžovatelky, zatímco další 3 nezletilé děti byly v její péči ponechány), tak tyto údajné důvody (drogová závislost stěžovatelky) již prokazatelně netrvají, což potvrdila i místní šetření OSPOD v místě bydliště stěžovatelky konstatující vyhovující podmínky pro péči o děti.
5. Jestliže pak prarodiče, v jejichž péči se nezletilá nachází, i soudy argumentují tím, že si nezletilá v rodině prarodičů zvykla a přeje si tam zůstat, jsou tato tvrzení v rozporu s ústavně zaručenými právy dítěte a jeho rodiče. Současná stabilita prostředí je totiž způsobena 18-ti měsíční nečinností OSPOD a obecných soudů. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 485/2010, a ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 586/06 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých je povinnost působit ke sloučení rodiče a dítěte s přibývajícím časem odloučení o to naléhavější. Připomíná, že momentální názor dítěte nelze nadřazovat nad nejzákladnější lidské právo rodiče, kterým je právo na výchovu svého dítěte. Názor dítěte v těchto situacích nelze absolutizovat, soudy jej musí zkoumat v širších souvislostech. Ostatně stěžovatelka sama nijak nezpochybňuje to, že nezletilá v péči prarodičů prospívá. Není to však argument pro to, aby bylo porušeno její ústavní právo na péči o dítě a na rodinný život.
6. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy se ve svých odůvodněních opírají o obecný koncept "nejlepšího zájmu dítěte", aniž by se jednotlivě vypořádávaly s argumentací stěžovatelky. Soudy tak svojí činností jen přispěly k prohlubování odcizení mezi stěžovatelkou a nezletilou, což je postup ústavně nekonformní. S ohledem na tato tvrzení proto stěžovatelka navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.
9. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly kogentní znění podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilého dítěte, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
11. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že přání nezletilé, která se vyslovila pro setrvání v péči prarodičů, nemůže být interpretováno absolutně, zvláště když pro zamezení péče stěžovatelky o nezletilou není dán objektivní důvod, neboť na straně stěžovatelky prokazatelně neexistují jakékoliv překážky, které by bránily svěření nezletilé do její péče.
12. Ústavní soud ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, opakovaně konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.; srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
13. Tyto závěry Ústavního soudu ostatně plně korespondují s námitkami stěžovatelky. Současně jsou však plně uplatnitelné až při samotném rozhodování ve věci samé, tedy při rozhodování o svěření do péče, nikoliv při zatímním rozhodování o dočasném svěření do péče formou předběžného opatření.
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Závěry obecných soudů stran zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky, a to ani v procesním postupu obecných soudů. Ústavní soud se proto neztotožňuje s nesouhlasnou polemikou stěžovatelky.
15. V reakci na námitky stěžovatelky pak Ústavní soud pouze rekapituluje, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení §462 odst. 1 z. ř. s. pro zrušení nařízeného předběžného opatření. Předmětné předběžné opatření Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 2. 2017, na základě kterého byla nezletilá předána do zatímní péče prarodičů, a jehož zrušení se v nyní projednávané věci stěžovatelka domáhala, bylo nařízeno v souladu s ustanovením §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejednalo se tedy o předběžné opatření upravující poměry dítěte, které se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče podle ustanovení §452 z. ř. s., na které se stěžovatelka odvolává. Z tohoto důvodu proto obecné soudy vyhodnotily návrh stěžovatelky na zrušení napadeného rozhodnutí postupem podle ustanovení §462 odst. 1 z. ř. s. jako nedůvodný. Takto zvolený postup by byl oprávněný právě jen v případě, kdy by předběžné opatření bylo vydáno na základě ustanovení §452 z. ř. s. (srov. bod 13 napadeného usnesení okresního soudu). Z těchto důvodů se pak na předběžné opatření vydané podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a nikoliv podle ustanovení §452 z. ř. s. - jak se chybně domnívá stěžovatelka, neuplatní ani ustanovení §459 z. ř. s., které upravuje trvání předběžného opatření.
16. Závěrem lze proto znovu zdůraznit, že ustanovení §452 a násl. z. ř. s. se aplikuje pouze na situace "ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen" (viz §452 odst. 1 z. ř. s.). V těchto případech je pak skutečně k zahájení řízení aktivně legitimován pouze OSPOD (§454 z. ř. s.) a na tyto situace se aplikují lhůty stanovené v §459 z. ř. s. stran trvání předběžného opatření, jak argumentuje stěžovatelka. To však neodpovídá nyní projednávanému případu, kdy nezletilá nebyla odebrána z péče stěžovatelky, nýbrž stěžovatelka nezletilou v péči prarodičů sama nejprve dobrovolně ponechala a za situace, kdy nezletilá byla v péči prarodičů již delší dobu bez opravdového zájmu ze strany stěžovatelky, rozhodli se prarodiče nezletilé tento stav legalizovat právě návrhem na vydání předběžného opatření podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kdy tomuto jejich návrhu bylo vyhověno a kdy současně ve věci běží řízení o svěření nezletilé do péče. Rozhodnutí o předběžném opatření je pak ponecháno v platnosti do doby, než bude ve věci meritorně rozhodnuto. Právě v tomto řízení pak může stěžovatelka uplatňovat své argumenty a námitky, které vznesla v nyní projednávané ústavní stížnosti.
17. Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné opětovně připomenout, že rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. jsou svojí povahou rozhodnutí zatímní, nemají tedy povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných.
18. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu