ECLI:CZ:US:2019:2.US.2497.18.1
sp. zn. II. ÚS 2497/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., právně zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 3 Tdo 246/2018-151, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 č. j. 5 To 124/2016-6874 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016 č. j. 29 T 11/2015-6106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že porušují jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným - společně s dalšími obžalovanými - ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku [skutky ad 1. a) a ad 2; v podrobnostech viz níže], dále zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku [skutek ad 1. b); v podrobnostech viz níže] a nakonec zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku [skutek ad 3; v podrobnostech viz níže]. Uvedené trestné činy přitom spáchal jako člen organizované skupiny a se zbraní. Byl proto krajským soudem odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců.
3. Způsob spáchání uvedených trestných činů je obsáhle popsán ve výrokové části citovaných rozsudků, pročež jej není nutné na tomto místě podrobně rekapitulovat. Postačí stručně uvést, že stěžovatel se v dubnu 2013 společně s dalšími osobami podílel na fyzickém napadení poškozeného B. V. a poškozeného M. V. a souvisejícím odcizení jejich věcí [skutky ad 1. a) a ad 2]. Obžalovaní na prvního poškozeného vyvíjeli nátlak, odvezli jej do banky na Slovensku, donutili jej převést a následně i vybrat značný obnos peněz a za účelem získání telefonních čísel na osoby blízké jej donutili předat PIN kód od mobilního telefonu; druhý poškozený byl v předmětné době "hlídán" dalšími členy organizované skupiny na odlišném místě [skutek ad 1. b)]. Stěžovatel se společně s dalšími osobami rovněž dopustil přibližně koncem dubna 2013 přepadení výše uvedených poškozených, fyzického násilí vůči nim, odcizení jejich věcí značné hodnoty, držení poškozených v opuštěném nebytovém objektu, dalšího fyzického násilí vůči poškozeným, vyhrožování, ponižování a nakonec odvezení poškozených do opuštěného objektu v jiné obci. Jeden z poškozených byl v rámci toho donucen předat PIN kódy ke svým platebním kartám a poskytnout obžalovaným vzor svého podpisu. Obžalovaní byli ozbrojeni mj. střelnými zbraněmi [skutek ad 2]. Nakonec se v blíže nezjištěné době v průběhu června a července 2013 stěžovatel společně s dalšími osobami podílel na realizaci útoku proti poškozenému A. G. Uvedený poškozený byl nejprve sledován a následně fyzicky napaden, přičemž záměr přepravit poškozeného z místa napadení na jiné místo se nezdařil, neboť poškozený uprchl [skutek ad 3].
4. Proti uvedenému rozsudku prvostupňového soudu podali obžalovaní - stěžovatele nevyjímaje - a státní zástupce odvolání k vrchnímu soudu. Vrchní soud k odvolání státního zástupce a odvolání jednoho z obžalovaných částečně zrušil prvostupňový rozsudek, a to ve výroku o vině stěžovatele a dotyčného obžalovaného pod bodem 1. b) a ve výroku o trestech všech obžalovaných (výrok I). Nově mj. rozhodl, že stěžovatel je ve vztahu ke skutku ad 1. b) vinen ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), d), e) trestního zákoníku, pročež jej nově odsoudil k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (výrok II). Odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných zamítl (výrok III).
5. Stěžovatel společně s dalšími obžalovanými podali proti rozsudku vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Proti všem uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. Zaprvé, stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo na obhajobu a právo být přítomen dokazování podle čl. 36 odst. 1 Listiny [přesněji spíše podle čl. 38 odst. 2 Listiny - pozn.], neboť provedl dne 27. 8. 2015 výslech svědka R. D. v nepřítomnosti stěžovatele a dalších obžalovaných, kteří byli s ohledem na obavy svědka vykázání po dobu výslechu z jednací síně podle §209 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro takový procesní postup soudu. Dále namítá, že neměl možnost klást příslušnému svědkovi otázky, nebylo mu umožněno zpochybnit jeho výpověď a neměl možnost se k ní řádně vyjádřit. Zadruhé, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu existuje extrémní rozpor a obecné soudy porušily při hodnocení důkazů zásadu in dubio pro reo. Zatřetí, stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, v důsledku čehož mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozporuje, že se dopustil trestných činů loupeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve vztahu ke skutkům popsaným ad 1. a) a ad 2, a vyslovuje nesouhlas s tím, že se dopustil skutků uvedených ad 2 a ad 3 jako člen organizované skupiny [v podrobnostech viz bod 3 tohoto usnesení]. Začtvrté, stěžovatel považuje trest odnětí svobody v délce třinácti let, jenž mu byl uložen vrchním soudem, za nezákonný a potažmo za protiústavní. Je toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §59 trestního zákoníku, jenž umožňuje mimořádné zvýšení uloženého trestu odnětí svobody. Nutno zdůraznit, že tyto námitky jsou prakticky shodné s námitkami, jež stěžovatel opakovaně uplatňoval v řízení před obecnými soudy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. Naopak Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, pročež jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině podústavního práva či jiné nesprávnosti [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2265/17 ze dne 28. 11. 2017 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
1. První námitka se týká tvrzeného porušení stěžovatelova práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K porušení tohoto ústavně garantovaného práva stěžovatele mělo dojít v důsledku toho, že předseda senátu krajského soudu v průběhu hlavního líčení dne 27. 8. 2015 vykázal mj. stěžovatele po dobu výslechu předmětného svědka z jednací síně dle §209 odst. 1 větou druhou trestního řádu. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu - zejména na dokumenty předložené intervenujícím státním zástupcem, opakovaná vyjádření předmětného svědka, jeho chování před soudem a charakter trestní činnosti, pro niž byl mj. stěžovatel stíhán - existovala obava, že předmětný svědek by v přítomnosti obžalovaných nevypověděl pravdu a/nebo by mu mohla v důsledku výpovědi hrozit vážná újma. Obecné soudy všech stupňů se obsáhle zabývaly nutností vykázat stěžovatele a další obžalované z jednací síně a námitkami stěžovatele proti tomuto procesnímu postupu [viz zejména str. 106 až 110 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 22 až 23 napadeného rozsudku vrchního soudu a str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu]. Především krajský soud věnoval této otázce mimořádnou pozornost a svůj procesní postup řádně, velmi podrobně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V této souvislosti je podstatné také to, že krajský soud podnikl řadu kroků směřujících k tomu, aby procesní práva stěžovatele nebyla protiústavním způsobem zkrácena. Kupříkladu seznámil stěžovatele s obsahem předmětné svědecké výpovědi, umožnil mu vyjádřit se k ní a provedl stěžovatelem navrhovaný výslech dalšího svědka, jehož výpověď měla zpochybnit věrohodnost předmětné svědecké výpovědi; navíc právní zástupci stěžovatele a dalších obžalovaných vykázání nebyli, po dobu výslechu setrvali v jednací síni a bylo jim umožněno klást svědkovi otázky. Ústavní soud tudíž nedospěl k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny nebo čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
2. Těžiště druhé námitky spočívá v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud proto znovu zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy proto není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. Ústavní soud má však za to, že v nyní posuzované věci k takové situaci nedošlo. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a jejich rozhodnutí jsou založena na množství svědeckých výpovědí, listinných důkazů, věcných důkazů, znaleckých posudků apod. Byť se s ohledem na nedokonalost lidské paměti mohou mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy vyskytovat jisté obvyklé nesrovnalosti nebo odchylky, dle Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů ve svém souhrnu logické, racionální a mají oporu v provedených důkazech. Ostatně ani stěžovatel nebyl s to v ústavní stížnosti uspokojivým způsobem popsat, v čem by měl spočívat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a pouze polemizoval s jednotlivými svědeckými výpověďmi a snažil se předestřít vlastní, alternativní verzi skutkového děje.
3. Ústavní soud s ohledem na obsah napadených rozhodnutí nemohl dospět ani k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Tato zásada se totiž uplatní pouze v případech, kdy obecné soudy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospějí k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. K tomu ovšem v nyní posuzované věci nedošlo.
4. Třetí námitka se týká údajného nesprávného hmotněprávního posouzení věci a stěžovatel v rámci ní brojí proti závěru obecných soudů, že se jako člen organizované skupiny dopustil výše uvedených trestných činů. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v dovolacím řízení, čímž se ostatně v nyní posuzované ústavní stížnosti nijak netají. Navíc i tato námitka ve skutečnosti směřuje do skutkové roviny věci a v nezanedbatelném rozsahu se překrývá s předchozí, v pořadí druhou námitkou stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu proto na tomto místě postačuje uvést, že námitkami stěžovatele se srovnatelným obsahem se ve větší či menší míře zabývaly obecné soudy všech stupňů, především Nejvyšší soud. Jejich úvahy stran působení stěžovatele v organizované skupině a stran nutnosti klasifikovat jeho jednání jako trestný čin loupeže, trestný čin vydírání a trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku nejeví známky svévole a Ústavní soud je nepovažuje za rozporné s ústavně chráněnými právy stěžovatele dle hlavy páté Listiny ani z jiného důvodu.
5. Čtvrtá skupina námitek se týká rozhodnutí obecných soudů o výměře trestu odnětí svobody. Ústavní soud předesílá, že pokud jde o otázku přiměřenosti uloženého trestu, zásadně mu nepřísluší se vyjadřovat k jeho výši a druhu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné [viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud obecné soudy nerespektovaly při rozhodování zásadu zákonnosti ukládaného trestu [viz čl. 39 Listiny] nebo extrémně vybočily z pravidel ukládání trestů stanovených trestním zákoníkem [usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 3095/13 ze dne 5. 11. 2014]. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, tedy trest bezpochyby přísný. To však bylo dáno tím, že se výše vyjmenovaných trestných činů dopustil jako člen organizované skupiny, se zbraní a především ve zkušební době, přičemž v minulosti byl odsouzen za trestnou činnost srovnatelného charakteru a závažnosti. Byly tudíž splněny podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 trestního zákoníku, jenž umožňuje mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Ústavní soud proto neshledal prostor pro svůj kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
6. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu