ECLI:CZ:US:2019:2.US.2528.19.1
sp. zn. II. ÚS 2528/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Patrika Altnera a 2) Mgr. Veroniky Altnerové, obou zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 33 Cdo 2994/2016-818, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České strany sociálně demokratické, se sídlem Hybernská 7, Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/04, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na ochranu majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol k Úmluvě"). Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhem na přednostní projednání věci.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a v něm vydaných rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil odvolací rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 20 Co 496/2013-476, a nalézací rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 11. 2004, č. j. 24 C 265/2000-95, a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, kterou považují za přípustnou, byť směřuje toliko proti kasačnímu rozhodnutí, předně namítají, že v jejich věci, týkající se závazkového vztahu založeného mandátní smlouvou, rozhodoval v dovolacím řízení funkčně nepříslušný senát. Odkazují přitom na nález zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 1872/16 ze dne 9. 4. 2019 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo konstatováno, že spor mezi stěžovateli (resp. jejich právním předchůdcem) a vedlejší účastnicí je z hlediska hmotněprávního posouzení sporem hraničním, což znamená, že závazky z uvedené smlouvy bylo lze posoudit jak podle práva občanského, tak podle práva obchodního. Jsou toho názoru, že "Ústavní soud ponechal na Nejvyšším soudu (jako na soudu obecném, a současně dovolacím), aby v další fázi řízení (s ohledem na předpokládanou znalost soudního spisu, a tím i právní věci jako celku) posoudil, zda jde z hlediska závazkového práva o věc "občanskoprávní" nebo "obchodní", což podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu účinného ke dni podání dovolání u Nejvyššího soudu bylo určující pro určení funkční příslušnosti konkrétního senátu dovolacího soudu, který má [měl] rozhodnout o dovolání." Stěžovatelé mají za to, že vzhledem k tomu, že byl spor s vedlejší účastnicí v konečném důsledku posouzen prizmatem obchodního práva, tedy jako závazek plynoucí z obchodního zákoníku, měl být k jeho projednání povolán senát 23 (nebo též 32), nikoliv však senát 33, z jehož agendy byly rozvrhem práce účinným v době podání dovolání výslovně vyloučeny právě spory vyplývající z obchodních závazkových vztahů. Uvádí, že "Nejvyšší soud byl povinen postupovat tak, že procesním opatřením předsedy senátu měl prostřednictvím předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia postoupit věc k projednání a rozhodnutí senátu č. 23." Dále namítají, že byl nesprávně obsazen i samotný senát č. 33 Nejvyššího soudu (jsou toho názoru, že bylo rozhodování odňato řídícímu předsedovi senátu JUDr. V. Dudovi).
5. Stěžovatelé dovolacímu soudu dále vytýkají, že jeho závěry týkající se neurčitosti smluvní odměny za poskytování právních služeb ze strany právního předchůdce stěžovatelů (a s tím související povinnosti stěžovatelů doplnit tvrzení a označit důkazy k tomu, jaké právní služby jejich právní předchůdce pro vedlejší účastnici provedl) a nároku na zaplacení smluvní pokuty, "nelze hodnotit jinak, než jako rozporný s principem právního státu ve smyslu článku 1 Ústavy [a povinností obecných soudů] primárně zajistit, aby v procesu před nimi a v jejich výkladu a aplikaci podústavního práva byla vždy přítomna spravedlnost."
6. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyšší soud de facto nevyhlásil, přičemž poukazují na nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019. Nejvyššímu soudu přitom vytýkají, že je a ani jejich právního zástupce nevyrozuměl o jednání, na němž mělo dojít k vyhlášení tohoto rozsudku.
7. Pro případ, že by věc napadla jako soudci Pavlovi Rychetskému nebo Radovanu Suchánkovi, vznesli stěžovatelé podrobně zdůvodněné námitky jejich podjatosti.
8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření, jež následně zaslal stěžovatelům k replice.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že se ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na zákonného soudce přidržel závěrů obsažených ve shora citovaném nálezu zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 1872/16, v němž se podává, že z hlediska přidělení věci senátu 33 k pochybení z důvodu povahy přidělované věci nedošlo. Vyjádřil se též k otázce obsazení uvedeného senátu, v němž na rozdíl od stěžovatelů nespatřuje odnětí věci zákonnému soudci (a účelovou manipulaci), ale opatření související s potřebou přerozdělení nevyřízených věcí po odcházející soudkyni JUDr. B. Moudré. Stran vyhlášení rozsudku upřesnil, že "Nejvyšší soud v souladu s tím, co je uvedeno v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18, pravidla týkající se vyhlašování následně reflektoval formou příslušné změny kancelářského řádu. Je na posouzení Ústavního soudu, zda uvedené stížnostní námitky shledá opodstatněnými pro zrušení napadeného rozhodnutí, jež bylo vydáno před uvedeným nálezem."
10. Vedlejší účastnice v obsáhlejším vyjádření předně uvedla, že předkládaná ústavní stížnost, směřující toliko proti kasačnímu rozhodnutí, kterým se věc vrací soudu prvního stupně, by měla být odmítnuta pro nepřípustnost. Ztotožnila se sice s názorem stěžovatelů, že obecné pravidlo o požadavku konečnosti řízení není dle judikatury Ústavního soudu nepřekročitelné, nicméně vyjádřila přesvědčení, že "žádná z výjimek tak, jak je ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil Ústavní soud, však není v případě jimi podané ústavní stížnosti naplněna." Stěžovatelům vytkla "naprostou ignoraci skutečnosti", že otázkou funkční příslušnosti senátu 33 se již Ústavní soud v projednávané věci zabýval, když ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1872/16 v bodě 23 konkrétně uvedl, že "z hlediska přidělení věci senátu č. 33 však Ústavní soud dospěl k závěru, že k pochybení nedošlo z důvodu povahy přidělované věci." Vedlejší účastnice se dále vyjádřila ke změnám v obsazení senátu 33, které označila za běžné, transparentní, vyvolané vnějšími okolnostmi a proběhnuvší plně v souladu s postupem dlouhodobě uplatňovaným u dovolacího soudu. Ve vztahu ke stěžovateli tvrzené nesprávné aplikaci podústavního práva odkázala na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dle jejího názoru považovat za svévolné, stižené libovůlí nebo extrémním právním výkladem, což by eventuálně - v obecné rovině - mohlo založit zásah do základních práv stěžovatelů. Vedlejší účastnice se vyjádřila též k přípustnosti dovolání (na rozdíl od stěžovatelů považuje podmínku přípustnosti za splněnou) a otázce vyhlášení napadeného rozsudku (má za to, že pokud dovolací soud vyhlásil napadený rozsudek na elektronické úřední desce a rovněž na úřední desce v budově soudu, postupoval zcela v souladu se zákonem a ústavními požadavky).
11. Stěžovatelé se v replice vymezili vůči stanoviskům prezentovaným ve vyjádřeních účastníka a vedlejší účastnice řízení, přičemž však v podstatě jen zopakovali námitky, které předestřeli již v ústavní stížnosti.
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice řízení, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je - z hlediska uplatněných důvodů - částečně nepřípustná ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Na tomto místě postačí toliko stručně uvést, že Ústavní soud může zásadně rozhodovat o meritu věci jen v případě takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím. Zpravidla musí jít o rozhodnutí, jímž se soudní či jiné řízení končí, a jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než ústavní stížnost. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část, přičemž jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí např. i pokyn odvolacího soudu podle §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem).
14. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že veden shora zmíněnou zásadou subsidiarity, definovanou zejména v návaznosti na čl. 83 a čl. 90 Ústavy a v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu, zpravidla nezasahuje do probíhajících řízení, současně však bere v úvahu zásadu ekonomie řízení. Pokud by totiž shledal porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny až na samém konci soudního řízení, takové řízení by probíhalo zcela neekonomicky [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ze dne 19. 2. 2019; nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016; nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015; nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391) ze dne 5. 3. 2013; nález sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) ze dne 12. 1. 2005; nález sp. zn. III. ÚS 711/01(N 66/26 SbNU 193) ze dne 6. 6. 2002; usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/15 ze dne 8. 7. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 2832/10 ze dne 21. 10. 2010].
15. Z citované judikatury lze dovodit, že kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc se mu vrací k dalšímu řízení, přičemž není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví, obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné ve shora naznačeném smyslu. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost, než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení (byť "pouze" před soudem prvního, potažmo druhého stupně). Uvedené závěry potvrzuje rovněž judikatura zdejšího soudu, na niž odkazují sami stěžovatelé [kromě již výše citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1872/16 též nález sp. zn. IV. US 956/09 (N 225/55 SbNU 105) ze dne 22. 10. 2009].
16. Ústavní soud proto při přezkumu nyní projednávané ústavní stížnosti nepřihlížel k námitkám dovolávajícím se porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 1 Protokolu k Úmluvě, neboť je považuje za nepřípustné ("předčasné"), a omezil se pouze na část argumentace související s tvrzeným zásahem do základního práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
17. Jak se podává z ústavní stížnosti a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, Ústavní soud se námitkou porušení základního práva na zákonného soudce zabýval ve sporu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí již dříve, a to v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. Ncn 178/2016 ze dne 6. 6. 2016, jímž byla podle ustanovení §243 o. s. ř. do právní moci rozhodnutí o dovolání odložena vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 496/2013-476, ze dne 31. 3. 2016 (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1872/16 ze dne 9. 4. 2019).
18. V tomto nálezu Ústavní soud v návaznosti na svou předchozí judikaturu připomněl, že právo na zákonného soudce se nevyčerpává vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu podle příslušného procesního předpisu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž dále vyžaduje, aby pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce, a to předem, transparentně a obecnou formou, a aby obsahovala záruky proti případnému zneužití [srov. v podrobnostech nález sp. zn. I. ÚS 1171/14 (N 47/76 SbNU 649) ze dne 27. 2. 2015]. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že pro obecné soudy je rozvrh práce "zákonem", základním kamenem jejich rozhodovací činnosti (jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce), přičemž i takový akt je zapotřebí správně a adekvátně interpretovat ve smyslu posuzované problematiky. Současně však Ústavní soud respektuje tu skutečnost, že v praxi správné přidělení věci podle rozvrhu práce soudu může být někdy "hraničním problémem", závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva, ovšem tam, kde je předmět sporu jasně vymezen, může pochybení dosáhnout ústavněprávní intenzity spočívající v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
19. Právě s odkazem na hraniční povahu sporu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí zdejší soud v citovaném nálezu konstatoval, že přidělením věci senátu 33 dovolací soud nepochybil. Ústavní soud konkrétně uvedl, že "z hlediska přidělení věci senátu č. 33 však Ústavní soud dospěl k závěru, že k pochybení nedošlo z důvodu povahy přidělované věci." Z citované pasáže nálezu sp. zn. III. ÚS 1872/16 se tedy podává, že otázka funkční příslušnosti, namítaná v nyní projednávané ústavní stížnosti, byla tímto již autoritativně vyřešena.
20. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je zásadně vázán nálezy, které vydal (samozřejmě s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu), což je odůvodněno (kromě dikce čl. 89 odst. 2 Ústavy) zejména obecným principem rovnosti v právech a vyloučením svévole. Postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309) ze dne 11. 6. 2003, v němž bylo zdůrazněno, že "nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj., nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu." Takové důvody pro odchýlení se (distinkci) od předchozí nálezové judikatury v nyní posuzovaném případě zcela zjevně dány nejsou.
21. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nesprávného obsazení senátu 33 Nejvyššího soudu. Ke změnám ve složení tohoto senátu totiž došlo výhradně z důvodu skončení funkce (ke dni 31. 12. 2018) původní soudkyně zpravodajky, JUDr. B. Moudré. Jak se přitom podává z rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2019, ve znění od 1. 1. 2019, v ostatních věcech, tj. ve věcech přidělených JUDr. B. Moudré před rokem 2018, a tedy i v nyní projednávané věci, která k Nejvyššímu soudu napadla podáním vedlejší účastnice v roce 2016, a do 31. 12. 2018 neskončených, nastoupil na místo původní soudkyně zpravodajky JUDr. P. Horňák, přičemž složení rozhodujícího senátu určila Příloha rozvrhu práce č. 30 (srov. rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2019 ve znění od 1. 1. 2019, s. 59). Z této přílohy dále vyplývá (srov. s. 65 citovaného rozvrhu), že v nyní posuzované věci, vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2994/2016, měl rozhodovat senát ve složení JUDr. P. Krbek (předseda senátu), JUDr. P. Horňák (soudce zpravodaj) a JUDr. I. Zlatohlávková (soudkyně). Jak se podává ze záhlaví ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v tomto složení též Nejvyšší soud skutečně rozhodoval.
22. Na tomto postupu neshledává Ústavní soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah, neboť předestřený způsob přidělování soudní agendy splňuje formální i materiální požadavky tohoto procesního kroku formulované v judikatuře zdejšího soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795) ze dne 15. 6. 2016]. Ústavní soud podotýká, že okolnosti vedoucí k vydání shora citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1872/16 byly odlišné (pozn. Ústavního soudu: v daném případě dospěl zdejší soud k závěru, že rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2016, dle kterého věci přidělené příslušnému senátu přiděloval jeho jednotlivým členům řídící předseda senátu, požadavkům na zákonného soudce nevyhovoval, neboť v okamžiku, kdy věc napadla k Nejvyššímu soudu, nebylo podle něj možné určit konkrétního soudce, který by ji měl rozhodovat - srov. bod 25 cit. nálezu). V nyní projednávaném případě je přitom podstatné, že k rozdělení nevyřízené agendy po soudkyni JUDr. B. Moudré došlo transparentně, přehledně a předem. Je-li v daném postupu předsedy Nejvyššího soudu stěžovateli dohledávána manipulace či dokonce politická objednávka, považuje to Ústavní soud za čirou spekulaci.
23. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrhu na přednostní projednání věci, dané její naléhavostí podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se oba návrhy staly bezpředmětnými.
24. Obdobně se Ústavní soud nemusel zabývat námitkou podjatosti uplatněnou vůči soudcům Pavlovi Rychetskému a Radovanu Suchánkovi, neboť dle rozvrhu práce platného a účinného v době podání ústavní stížnosti bylo ve věci rozhodováno senátem ve složení uvedeném v záhlaví tohoto usnesení a uvedení soudci se na tomto rozhodování nijak nepodíleli.
25. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu