ECLI:CZ:US:2015:4.US.200.15.1
sp. zn. IV. ÚS 200/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky JUDr. Ivany Jirkové, právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Žákem, Masarykovo náměstí 3125/11, Šumperk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 8 To 331/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2014 č. j. 2 T 148/2010-855 a současně nařídil, aby věc byla projednána jiným samosoudcem.
Stěžovatelka (obžalovaná) s tímto postupem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí, neboť dle jejího mínění nalézací soud řádně provedl všechny dřívější pokyny městského soudu. Stěžovatelka byla v průběhu tří let již třikráte zproštěna obžaloby, a to v situaci, kdy soud prvního stupně provedl důkladné dokazování, kdy toto podle pokynu odvolacího soudu doplnil a přibral pro posouzení věci znalce.
Ve svém návrhu stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v počátcích jejího trestního stíhání docházelo k ovlivňování orgánů činných v trestním řízení a kdy příslušný státní zástupce podal obžalobu na základě "upravených" důkazů. V řízení před obecným soudem nebyl slyšen svědek přímé intervence MUDr. Sykové do trestního řízení, které bylo rovněž ovlivňováno konkrétními politiky u tehdejšího vedení Policie ČR. Poškozený Ing. Syka, který provedl bez vědomí stěžovatelky nahrávku jejich rozhovoru, předložil Policii ČR toliko torzo celé nahrávky, a to v té části, která měla svědčit o nátlaku stěžovatelky na něj. Stran věrohodnosti tvrzení poškozeného Ing. Syky nelze přehlédnut, že tento neuspěl na fyziodetekčním vyšetření.
Podle stěžovatelky je zcela zřejmé, že jednání odvolacího soudu nejprve směřovalo ke zpochybnění provedených důkazů svědčících o tom, že se skutek vůbec nestal a že jde u všech tří poškozených o křivé svědectví a křivou výpověď. Odvolací soud se zabýval výhradně tvrzeními Sykových, ignoroval zjištěné rozpory a změny v jejich vlastních výpovědích a žádal soud prvního stupně, aby provedl důkazy znovu, a znovu je hodnotil.
I přesto, že nalézací soud provedl a splnil všechny pokyny odvolacího soudu, tento opětovně zrušil zprošťující rozsudek, aniž by nařídil soudu prvního stupně provedení důkazu, doplnění dokazování a věc vrátil k dalšímu řízení. Jako důvod pro projednání věci jiným soudcem odvolací soud uvedl neúměrné prodlužování věci, které však nebylo v žádném ohledu způsobeno soudem prvního stupně, ale nedostatečným doručováním České pošty, odkládáním provedení důkazu nahrávkou Policií ČR a státním zástupcem a znaleckým zkoumáním, které proběhlo k pokynu odvolacího soudu.
Trestní řízení, které bylo zahájeno orgány činnými v trestním řízení v březnu 2009 a vedeno před soudem od konce roku 2010, by tak mělo proběhnout v novém řízení poté, co tzv. poškození jsou si již vědomi svých chyb, na které byli upozornění v průběhu trestního stíhání. Podle náhledu stěžovatelky jednal odvolací soud v rozporu s platným právním řádem, zejména když nové rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil k řízení, aniž by označil či určil důkazy, které mají být provedeny. Za výše uvedených okolností případu považuje stěžovatelka za nemožné, aby jiný samosoudce dospěl ke spravedlivému a nezávislému rozsudku.
Stěžovatelka je toho názoru, že v jejím případě došlo k porušení čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Současně mělo též dojít k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 116/08 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává především ochrany svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon"; vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení §262 trestního řádu, jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
I v tomto případě musí být ovšem kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy České republiky) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 3038/09 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012).
Podle náhledu Ústavního soudu nelze uzavřít, že by aplikace §262 trestního řádu obecně vedla k porušení práva na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem), určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 ze dne 3. 6. 2009).
Aplikace ustanovení §262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny by tak mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010).
V souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky je však třeba konstatovat, že Městský soud v Praze jako soud odvolací se ve svém usnesení danou otázkou zabýval a své rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a svým postupem se tak zjevné libovůle nedopustil.
Z rekapitulace věci je zřejmé, že odvolací soud nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně rušil v pořadí potřetí, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Odvolací soud předně vyšel z toho, že odůvodnění soudu prvního stupně postrádá logické a přesvědčivé zdůvodnění, přičemž současně podle něj není zřejmé, na jakých důkazech nalézací soud své vnitřní přesvědčení o tom, že se předmětný skutek nestal, založil. Městský soud zdůraznil, že k opětovnému zrušení napadeného rozsudku došlo ne proto, jak soud prvního stupně hodnotí některé provedené důkazy, ale především proto, že je nehodnotí vůbec. Podle náhledu odvolacího soudu nalézací soud izoloval výpověď obžalované a výpověď poškozeného Ing. Syky. Věrohodnost či nevěrohodnost výpovědi poškozeného opřel o závěry fyziodetekčního vyšetření poškozeného a uzavřel, že se jedná o tvrzení proti tvrzení. Městský soud poukázal dále na to, že další důkazy příslušný obvodní soud sice zmiňuje, ale jejich obsahem se nezabýval.
Kritika odvolacího soudu směřuje i proti tomu, jak se nalézací soud vypořádal s legitimností námitek obhajoby o možných důvodech nepravdivé výpovědi poškozeného či osob z okruhu jeho rodiny a přátel. Na toto byl městským soudem upozorněn v jeho rozhodnutí ze dne 3. 6. 2014. Orgány činné v trestním řízení podle městského soudu shromáždily celou řadu přímých či nepřímých důkazů, které soud I. stupně sice provedl, avšak celou řadou z nich se opakovaně nezabýval.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že závěry odvolacího soudu, které ho vedly k aplikaci ustanovení §262 trestního řádu, jsou velmi vágní a strohé. Ústavní soud dále považuje za podstatné, že sám Městský soud v Praze se k postupu dle §262 trestního řádu uchýlil až za situace, kdy již potřetí rušil rozhodnutí nalézacího soudu. Za uvedeného stavu, z něhož je zřejmé, že soud prvního stupně opakovaně dostatečně nenapravil nedostatky vytýkané mu již v dřívějších rozhodnutích, nelze odvolacímu soudu vytýkat neodůvodněnou aplikaci ustanovení §262 trestního řádu, kterou dostatečně a přiléhavě odůvodnil. Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky o neústavním zásahu do jejích práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu