ECLI:CZ:US:2019:2.US.2629.19.1
sp. zn. II. ÚS 2629/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 9 Ntd 9/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v souladu s §25 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") navrhnul odnětí věci Okresnímu soudu v Děčíně a přikázání věci Okresnímu soudu v Mělníku. V návrhu na delegaci tvrdil, že v trestním řízení vedeném proti němu bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení usilováno o jeho kriminalizaci a odsouzení, přičemž u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") opakovaně docházelo k porušování jeho práva na spravedlivý proces a okresní soud nehodnotil důkazy v souladu se zásadami trestního řízení. Konkrétně namítal, že okresní soud umožnil novináři a současně známému rodiny poškozeného pořizovat z průběhu hlavního líčení videozáznam, přičemž samosoudkyni muselo být jasné, že taková medializace případu povede ke stigmatizaci stěžovatele ještě před vynesením pravomocného odsuzujícího rozsudku. Stejně tak napadal způsob, jakým samosoudkyně případ komentovala v médiích. O oprávněnosti stěžovatelových námitek údajně svědčí i to, že odvolací soud odsuzující rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, přičemž ve zrušovacím rozhodnutí upozornil na závažná pochybení a vady rozhodnutí nalézacího soudu. Na podkladě tohoto zrušovacího rozhodnutí stěžovatel podal k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") návrh na odnětí a přikázání věci.
3. V nyní ústavní stížností napadeném rozhodnutí však vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředestřel důležité důvody ve smyslu §25 tr. ř., pro které by bylo třeba věc okresnímu soudu odejmout. Vrchní soud zdůraznil, že delegace podle §25 tr. ř. nesmí být prostředkem k průlomu do ústavně garantované zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
4. S touto argumentací však stěžovatel nesouhlasí a namítá, že zákonným soudcem obviněného je i soudce, ke kterému by věc v důsledku delegace napadla, přičemž zákonným soudcem se stává již z důvodu aplikace §25 tr. ř. Úvahy vrchního soudu proto hodnotí jako principiálně nesprávné, nezohledňující podstatu práva na zákonného soudce z hlediska obhajoby, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru ho vedly následující důvody.
6. Ústavní soud předně připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
7. Argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na odnětí a přikázání věci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, musí Ústavní soud odmítnout. Předmětná ústavní stížnost totiž představuje pouhou věcnou polemiku se závěry, učiněnými vrchním soudem, vedenou ovšem v rovině běžného zákona, tedy podústavního práva. Výklad podústavního práva však není úkolem Ústavního soudu.
8. Záruka nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přitom skutečně může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. ř. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191) a usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17 a ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle §25 tr. ř. a uzavřel, že stěžovatel návrhem na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. v podstatě jen pokračuje ve své odvolací obhajobě a v polemice se závěry odsuzujícího rozsudku okresního soudu, který byl následně zásahem odvolacího soudu zrušen. K tomu vrchní soud ještě poznamenává, že pokud by odvolací soud, který ve věci z podnětu odvolání stěžovatele rozhodoval, dospěl k závěru, že samosoudkyně okresního soudu je podjatá (jak stěžovatel nepřímo naznačuje), mohl odvolací soud nařídit, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce či dokonce jiný okresní soud v jeho obvodu, nic takového však odvolací soud neshledal.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí vrchního soudu nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje rovněž požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí ve shodě s ustanovením §134 tr. ř. Zejména se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem vrchního soudu ohledně výjimečnosti postupu podle opakovaně citovaného ustanovení §25 tr. ř., z čehož rezultuje rovněž restriktivní přístup k jeho použití. Okolnosti, které namítá stěžovatel, přitom bez dalšího nesvědčí pro možný závěr, že by existovaly relevantní okolnosti ohledně (ne)strannosti příslušného okresního soudu.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno vrchnímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí ani jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu