ECLI:CZ:US:2019:2.US.2736.18.1
sp. zn. II. ÚS 2736/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Kubíka, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 1357/2018-148, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jím podané dovolání pro vady, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") uložil stěžovateli rozsudkem pro zmeškání ze dne 1. 7. 2014, č. j. 27 C 104/2013-40, vydaným podle ustanovení §153b odst. 1 až odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") povinnost zaplatit žalobkyni Lucii Krolopové částku 165.000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala kupní cenu, kterou žalobkyně jako kupující zaplatila stěžovateli jako prodávajícímu podle kupní smlouvy o koupi osobního vozidla ze dne 24. 4. 2010, aniž by jí však stěžovatel předmětný vůz předal.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že obdobně jako při doručování rozsudku, nepostupoval obvodní soud správně ani při doručování předchozích písemností, a proto nedošlo k naplnění tzv. materiálních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
5. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") doplnil dokazování a provedl důkaz obsahem doručenek od žaloby a předvolání stěžovatele k jednání a od vyrozumění stěžovatele o odročení jednání a dále obsahem sdělení o vyvěšení na úřední desku předvolání k jednání a vyrozumění o odročení jednání (§49 odst. 4 o. s. ř.). Z těchto důkazů zjistil, že žaloba a předvolání k prvnímu jednání původně stanovenému na 10. 7. 2014 byly stěžovateli doručovány poštou na adresu uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí (tj. X). Jelikož nebylo možno vhodit zásilku s písemností do schránky adresáta poštovním doručovatelem (tento sdělil, že adresát je tam neznámý), byla zásilka vrácena soudu zpět a soud I. stupně doručil stěžovateli písemnost vyvěšením na úřední desku soudu podle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř. První jednání bylo odročeno dne 12. 5. 2014 na 1. 7. 2014 a vyrozumění o odročení jednání bylo žalovanému doručováno opětovně poštou na adresu X. Jelikož nebylo možno vhodit zásilku s písemností do schránky adresáta poštovním doručovatelem (znovu sdělil, že adresát je tam neznámý), byla zásilka vrácena soudu zpět a soud doručil žalovanému písemnost vyvěšením na úřední desku soudu podle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř. Městský soud na základě výše uvedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovateli byla řádně doručena žaloba s předvoláním k prvnímu jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání. Jestliže se tedy stěžovatel k jednání dne 1. 7. 2014 bez omluvy nedostavil, byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
6. V následném dovolání stěžovatel zopakoval, že "soud prvního stupně při doručování předmětných písemností nepostupoval v souladu se [...] zákonnými pravidly, neboť zcela opomněl vyzvat [stěžovatele] v souladu s ustanovením §49 odst. 2, odst. 3, odst. 4 o. s. ř. a ustanovení §50h o. s. ř. k vyzvednutí si žaloby, předvolání k jednání a vyrozumění o odročení jednání". Stěžovatel v dovolání zdůraznil, že v projednávaném případě bylo doručováno náhradně, tj. s využitím právní fikce, kterážto však může být uplatněna pouze tehdy, pokud jsou řádně splněny veškeré zákonné předpoklady. Stěžovatel rovněž odkázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013, nález sp. zn. II. ÚS 451/03 ze dne 16. 9. 2004, a nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014).
7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro vady, neboť z něj nevyplývalo, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. má stěžovatel za splněné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podané dovolání bylo způsobilé k meritornímu projednání. Odepřením věcného přezkumu a formalistickým odmítnutím dovolání jako podání nepřípustného porušil Nejvyšší soud jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel odkázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016, z nějž vyplývá, že nerespektování judikatury Ústavního soudu je relevantním hlediskem při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přičemž, jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel ve svém dovolání na relevantní judikaturu zdejšího soudu, týkající se řádného doručování, coby podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, odkázal.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Předně je třeba uvést, že ústavní stížností je napadeno výhradně opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu. Tím se nutně vymezuje i referenční rámec přezkumu prováděného Ústavním soudem, jelikož petitem podaného návrhu je Ústavní soud vázán. Lapidárně řečeno, Ústavní soud se mohl zabývat pouze otázkou, zda se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání pro vady nedopustil odepření přístupu k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a nikoliv postupem a rozhodováním soudů I. a II. stupně.
11. Z dovolání stěžovatele ze dne 22. 8. 2017 (č. l. 137) je ovšem patrno, že v něm stěžovatel skutečně řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Stěžovatel se totiž zabýval hned vymezením dovolacích důvodů (otázka fikce doručení písemnosti doručované veřejnou vyhláškou bez výzvy k vyzvednutí zásilky; otázka splnění poučovací povinnosti o možných následcích nedostavení se na první jednání ve věci) a zcela pominul vymezení jeho přípustnosti pro některý z důvodů podle ustanovení §237 o. s. ř. Za těchto okolností Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že podané dovolání nesplňuje povinné zákonné náležitosti, a v odmítnutí dovolání pro vady, žádnou protiústavnost, respektive porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu.
12. Z obsahu dovolání se totiž podává, že stěžovatel v něm ani jednou nepoukazuje na judikaturu dovolacího soudu a ani ji v žádné souvislosti nezmiňuje; současně přitom netvrdí, že by předmětné právní otázky nebyly touto judikaturou řešeny vůbec. I pokud by přitom stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutné v dovolání odkázat na dosavadní judikaturu dovolacího soudu, která je dle názoru stěžovatele překonaná či nemůže dopadat na konkrétní projednávaný případ, a tuto svoji argumentaci pak musí stěžovatel v dovolání dostatečně vysvětlit. Ustanovení §237 o. s. ř. vypočítává veškeré možné vztahy dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. splnit.
13. K celé problematice lze proto shrnout, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým. Ustanovení §237 o. s. ř. totiž předvídatelným způsobem vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech (zjednodušeně vyjádřeno) vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Tento zákonný požadavek byl Ústavním soudem opakovaně shledán za zcela ústavně konformní. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je totiž odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Zatímco vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pro přípustnost dovolání zákonodárce požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz §237 o. s. ř.).
14. Z uvedeného je tedy patrné, že v nyní projednávané věci byly sice stěžovatelem v dovolání vymezeny dovolací důvody, avšak nedošlo k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání, kdy stěžovatel v dovolání nevymezil vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Za takové vymezení vztahu totiž nelze pokládat pouhé rozporování závěrů odvolacího soudu. Ostatně, jak se podává z obsahu dovolání, stěžovatel po předestření dvou citovaných dovolacích důvodů již provedl pouze jejich konkretizaci, nikoliv doplnění o jejich přípustnost.
15. Ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by přitom ztratil svůj význam, resp. by byl zcela vyprázdněn, pokud by kupř. platilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám a dovolateli postačuje ocitovat předmětné zákonné ustanovení. Tak by totiž odpadl i předpoklad, že se advokát nejprve seznámí s judikaturou a teprve poté zváží smysluplnost podání dovolání a jeho odůvodnění tak, jak plyne i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Takový závěr by současně zjevně odporoval celkové koncepci dovolání tak, jak je upravena v o. s. ř. V celé řadě svých rozhodnutí proto Ústavní soud stvrdil, že dovolání musí obsahovat náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., k nimž patří vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, byť že ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být toliko seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) ze dne 19. 11. 2015 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017]. Ústavní soud proto nepřipouští, aby Nejvyšší soud postupoval při posuzování bezvadnosti dovolání příliš formalisticky [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607) a sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251)].
16. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud odkázal na svou předchozí judikaturu, z níž vyplývá, že ústavně konformní výklad ustanovení §237 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu.
17. V nyní projednávané věci však z obsahu podaného dovolání nelze ani dovodit, že by stěžovatel tvrdil rozpor s tam uváděnou judikaturou Ústavního soudu. Ze stěžovatelem citovaných právních názorů se totiž podává (nález sp. zn. II. ÚS 451/03), že "právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [...] viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon". Z obsahu rozhodnutí soudů I. a II. stupně však přitom neplyne, že by tento právní názor byl soudy jakkoliv zpochybňován. Jak proto správně uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, vymezení přípustnosti dovolání v daném případě nelze dovodit ani z jeho obsahu, jelikož stěžovatel pouze nabídl vlastní skutkovou verzi předchozího průběhu řízení a kritizuje oba soudy za jejich postup při vydání rozsudku pro zmeškání. Takováto argumentace však nemohla být považována za dostatečnou, a to ani z hlediska opakovaně citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, které jako přípustnou považuje i dovolací argumentaci ve vztahu k nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu. Všechna tvrzení stěžovatele se totiž týkala výhrad k postupu soudů při doručování a nikoliv polemiky s judikaturou Nejvyššího soudu anebo Ústavního soudu.
18. Protože tedy je v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu