ECLI:CZ:US:2019:2.US.2751.17.1
sp. zn. II. ÚS 2751/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2015, č.j. 41 C 268/2013-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č.j. 15 Co 135/2016-67, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č.j. 28 Cdo 158/2017-86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Františka Jampílka a Jitky Jampílkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem pro zmeškání ze dne 13. 10. 2015, č.j. 41 C 268/2013-34, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům (vedlejším účastníkům) částku 55 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 24 530 Kč (výrok II.).
2. Žaloba byla založena na tvrzení, že na blíže specifikovaném pozemku žalobců se nachází budova ve vlastnictví stěžovatele, který si pozemek také oplotil, neplatí však za jeho užívání žádnou úhradu a na úkor žalobců se tak bezdůvodně obohacuje. Předvolání k prvnímu jednání bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou a byl poučen o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Stěžovatel se bez omluvy nedostavil a dle §101 odst. 3 o.s.ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K návrhu právního zástupce žalobců soud s odkazem na §153b odst. 1 o.s.ř. vydal rozsudek pro zmeškání a žalobě zcela vyhověl.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č.j. 15 Co 135/2016-67, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 712 Kč.
4. Dle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a vzhledem k tomu, že veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny, tak nepochybil, jestliže tímto způsobem rozhodl. Za situace, kdy z tvrzení o skutkových okolnostech obsažených v žalobě vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po právní stránce, považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela věcně správné a proto jej podle §219 o.s.ř. potvrdil.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č.j. 28 Cdo 158/2017-86, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud zdůraznil, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných procesních společníků, je z hlediska §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně, bez ohledu na to, zda součet jejich nároků převyšuje částku 50 000 Kč. Protože soud prvního stupně nezavázal stěžovatele k uhrazení plnění žalobcům coby věřitelům oprávněným společně a nerozdílně, přičemž z petitu žaloby ani z výroku rozsudku se nepodává, v jakém poměru má být předmětné dělitelné plnění jednotlivým žalobcům zaplaceno, a není zde ani jiného důvodu pro stanovení neidentických podílů, může každý z věřitelů požadovat jen svůj (rovný) díl pohledávky (tj. 27 500 Kč s příslušenstvím). Jelikož dílčí pohledávka ani jednoho ze žalobců v posuzovaném sporu, jenž nepochybně nevyplývá ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu a nespadá do kategorie věcí uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., nepřesahovala zmíněný bagatelní limit a vzhledem k tomu, že ani nákladovými výroky (proti nimž ostatně stěžovatel žádnou argumentaci neuplatnil) nebylo rozhodováno o částkách překračujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud s odkazem na §243c odst. 1, věta první, o.s.ř. dovolání stěžovatele odmítl.
II.
7. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domnívá se, že soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou a namítá také porušení principu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí
8. Stěžovatel upozorňuje, že do rozsudku byl převzat žalobní petit bez upřesnění, zda každý žalobce požaduje polovinu žalované částky nebo ji požadují společně. Dovolací soud podle stěžovatele nepostupoval správně, pokud rozdělil žalovanou částku na polovinu. Předmětný pozemek je ve společném jmění manželů a domněnku, že každému z nich patří ideální polovina, dle stěžovatele uplatnit nelze. Není podle něj možné, aby ztratil možnost napadnout rozhodnutí dovoláním proto, že žalobci požadované plnění v žalobě nesprávně specifikovali, což bylo následně převzato i soudem.
9. Důvody, pro které zmeškal první jednání, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, je však přesvědčen, že rozsudek pro zmeškání vydán být neměl. Jeho využití považuje za formalistické a rozporné s účelem §153b o.s.ř., se zásadami občanského soudního řízení a právem na spravedlivý proces. Poukazuje na z judikatury vyplývající požadavek, aby vedle formálních podmínek byly zkoumány i další okolnosti (zejména povaha sporu a procesní aktivita žalovaného) a upozorňuje, že k vydáním rozsudku pro zmeškání by měl soud přistoupit v případech, v nichž je nezájem žalovaného zřejmý. Stěžovatel namítá, že prostřednictvím právního zástupce podal odpor i vyjádření k žalobě (představující úplnou obranu) a navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení, soudy však tyto okolnosti nijak nehodnotily. Nebyl-li na jednání přítomen, nic přitom nebránilo v projednání věci bez jeho účasti na základě písemného vyjádření. Vydání rozsudku pro zmeškání nebylo dle stěžovatele vhodné ani s ohledem na rozporná tvrzení žalobců.
III.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným a částečně návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Přesvědčení stěžovatele o pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud nesdílí. Smyslem omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) je především nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatele, při aplikaci předmětného ustanovení dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vysvětlil, jaké důvody jej k jeho rozhodnutí vedly, a to i s odkazem na relevantní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2304/2013, sp. zn. 28 Cdo 3939/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1331/2014). Posouzení dovolání se opírá o citované zákonné ustanovení a odpovídá judikatorní praxi Nejvyššího soudu. Přestože stěžovatel s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí, Ústavní soud ho nepovažuje za svévolné, ani v něm nespatřuje projev přepjatého formalismu. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je právní názor o nepřípustnosti dovolání odůvodněn dostatečně a lze jej vnímat jako ústavně konformní. Přesvědčivou argumentaci svědčící pro nezbytnost kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro podání dovolání nebyly splněny a že Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí dovolání správně, má stěžovatel za to, že šlo o odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu a tudíž má možnost se ústavní stížností bránit i proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
14. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání stěžovatele však nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Jelikož dovolání stěžovatele bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor a citované ustanovení zákona o Ústavním soudu se zde neužije.
15. Stěžovatelem podané dovolání tedy nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem, kdy byl stěžovateli doručen rozsudek Městského soudu v Praze (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a v mezidobí již uplynula, je třeba ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a rozsudku Městského soudu v Praze, posoudit jako návrh opožděný (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4261/16 ze dne 19. 1. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 834/16 ze dne 29. 8. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2722/17 ze dne 19. 9. 2017; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu