ECLI:CZ:US:2019:2.US.2753.18.1
sp. zn. II. ÚS 2753/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Heřmanice, právně zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 4 Tdo 658/2018-31, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2017 č. j. 5 To 224/2017-372 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 27. 4. 2017 č. j. 103 T 41/2017-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro výkon kterého jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově rozhodl o zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V ostatních výrocích zůstal napadený prvostupňový rozsudek nedotčen. Stěžovatel tudíž podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl tak, že jej odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje převážně námitky skutkového charakteru. Namítá, že obecné soudy dospěly k závěru o vině, aniž by se zabývaly jím předestřenou alternativní verzí skutkového děje. Dále dle jeho názoru z výpovědi poškozené vyplývá, že sexuální styk mezi nimi byl zcela dobrovolný a poškozenou vyžadovaný. Stěžovatel rovněž uvádí, že "v situaci tvrzení proti tvrzení byla schopnost lhaní a reprodukce prožitého děje zkoumána pouze u poškozené, k jejíž osobě byl vypracován znalecký posudek (...), zatímco u osoby stěžovatele tato otázka nikterak řešena nebyla," čímž se snaží podpořit svá tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené. Nakonec stěžovatel poukazuje na to, že soudy dospěly k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi pouze na základě jeho trestní minulosti. V těchto pochybeních obecných soudů spatřuje porušení svého práva na osobní svobodu, práva na spravedlivý proces, práva na rovnost zbraní a porušení presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
7. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů. Je proto nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, bod 23; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla "nepřehodnocování důkazů" jsou však připuštěny výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185); usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit, přičemž informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena.
8. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval podmínkami, kdy je možné vyslovit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces z důvodu extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017; nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)]. V nyní posuzované věci však tyto podmínky naplněny nebyly. Ačkoli mezi jednotlivými důkazy existují jisté (obvyklé) odchylky a nesrovnalosti, dle Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů ve svém souhrnu logické, racionální a mají oporu v provedených důkazech. Podle názoru Ústavního soudu nelze dospět ani k závěru, že obecné soudy zkreslily informace vyplývající z hodnocených důkazů. Namítá-li stěžovatel, že výpověď poškozené svědčí o pravdivosti jeho verze skutkového děje (zejména o dobrovolnosti sexuálního styku a o možnosti způsobení zranění na těle poškozené stěžovatelovým psem), tak nelze přehlédnout, že je to spíš stěžovatel, kdo se snaží zkreslovat informace. Ústavní soud proto nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových práv dle čl. 36 Listiny.
9. Pro účely ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí je rovněž důležité, zda obecné soudy vyplnily případné mezery ve zjištěném skutkovém stavu v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Ústavní soud si je vědom toho, že u určitých typů trestné činnosti může být zjišťování skutkového stavu v důsledku relativního nedostatku (přímých) důkazů poněkud obtížnější. Trestní řád nicméně počítá s tím, že s ohledem na gnoseologické limity lidského poznání a nedokonalost lidské paměti nejsou obecné soudy s to zjistit absolutní pravdu. Proto jim ukládá "pouze" povinnost zjistit pravdu materiální a dosáhnout při rozhodování takový stupeň jistoty, aby nemohly mít o skutkovém stavu věci důvodné pochybnosti. V souladu s tím platí, že ne každý - jakkoliv nevýznamný - rozpor mezi provedenými důkazy musí nutně vést k uplatnění zásady in dubio pro reo. Naopak, uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud obecné soudy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospějí k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73); nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. K této situaci však nedošlo. Okresní i krajský soud sice vzaly na vědomí rozdílnost popisu skutkového děje ze strany stěžovatele a poškozené i existenci určitých menších odchylek ve výpovědích poškozené, nicméně tyto mezery a rozpory byly s to zaplnit pomocí logického řetězce dalších, nepřímých důkazů (mj. znaleckých posudků, výpovědí svědků a SMS zpráv poslaných poškozenou těsně po činu). V nyní posuzované věci proto dle Ústavního soudu nevznikl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
10. Stěžovatel nakonec namítá, že soudy dospěly k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi pouze na základě jeho trestní minulosti a poukazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31). Jelikož stěžovatel odůvodňuje tuto námitku poměrně obsáhlou citací z tiskové zprávy vydané při příležitosti vyhlášení uvedeného nálezu, Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že tisková zpráva není závazným rozhodnutím Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž pouze prostředkem k přiblížení jeho obsahu širší veřejnosti. Nehledě na to Ústavní soud konstatuje, že závěry plynoucí z citovaného nálezu lze přinejmenším zčásti vztáhnout i na nyní projednávanou ústavní stížnost. S ohledem na specifika nyní posuzované věci však neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud v první řadě poukazuje na to, že okresní a krajský soud neposuzovaly věrohodnost výpovědi stěžovatele na straně jedné a výpovědi poškozené na straně druhé izolovaně, nýbrž s přihlédnutím k řadě dalších důkazů, které tvořily logický řetězec. Z odůvodnění napadených rozhodnutí - vnímaných jako celek - vyplývá, že dle obecných soudů byla tvrzení poškozené podpořena dalšími, nepřímými důkazy, což nebylo možné konstatovat i o tvrzeních stěžovatele. Odkaz na trestní minulost stěžovatele byl proto jenom doplněním mozaiky skutečností svědčících o nižší věrohodnosti jeho výpovědi. Ústavní soud tudíž uzavírá, že sice lze mít výhrady k některým částem odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména rozsudku okresního soudu), avšak tato rozhodnutí nevybočují z limitů práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu