ECLI:CZ:US:2019:2.US.2767.18.1
sp. zn. II. ÚS 2767/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šlapáka, právně zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 5. 2018 č. j. 30 C 144/2017-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele na Českou republiku - Ministerstvo dopravy o náhradu majetkové škody způsobené nesprávným úředním postupem Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem. Stěžovatel v žalobě uvedl, že mu v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem (nezákonné zadržování pokuty) vznikla majetková škoda spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 3 146 Kč účelně vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu - vrácení nákladů exekuce a úroku z neoprávněného jednání správce daně, které stěžovateli navráceny nebyly, ač býti navráceny měly.
3. Okresní soud žalobu zamítl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 302/2007 a charakter nákladů zastoupení v řízení o přestupku, podpořený odkazem na §107 odst. 1 daňového řádu. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatel doložil, že svému právnímu zástupci uhradil na základě faktury č. 20170080 částku 3 146 Kč až dne 10. 11. 2017, a tedy že v okamžiku podání žádosti ze dne 1. 11. 2016 na vrácení nákladů exekuce a úroku z neoprávněného jednání správce daně majetková škoda na straně stěžovatele neexistovala. Okresní soud dále polemizoval o účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých práv plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a rozhodnutí okresního soudu považuje za nesprávné.
5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře; napadený rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
8. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§157 o. s. ř.), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry okresního soudu, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu