ECLI:CZ:US:2019:2.US.2911.18.1
sp. zn. II. ÚS 2911/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Miličín, se sídlem Lipová 2, Chotoviny, IČ: 69000204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 28 Cdo 671/2018-384, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017 č. j. 28 Co 301/2017-322 a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. května 2017 č. j. 12 C 271/2015-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení svého majetku zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a to způsobem dosahujícím ústavně právní intenzity.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Stěžovatelka se domáhala žalobou dle zákona č. 428/2012 Sb. určení, že vlastníkem pozemků uvedených v žalobě, jejichž někdejším vlastníkem byla, je v současnosti stát - Česká republika, nikoliv obec Miličín, která je uvedena jako vlastník v katastru nemovitostí. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 2. května 2017 č. j. 12 C 271/2015-255, žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že k přechodu vlastnického práva na obec Miličín došlo k části pozemkům přímo ze zákona (§1 zákona č. 172/1991 Sb.) dnem 24. května 1991, jelikož bylo prokázáno, že obec Miličín s předmětnými pozemky k rozhodnému datu fakticky hospodařila, a ke zbývajícím pozemkům nabyla obec Miličín vlastnické právo vydržením.
3. Krajský soud v Praze v reakci na odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 7. září 2017 č. j. 28 Co 301/2017-322, rozhodl o zrušení rozsudku prvního stupně ve výrocích II. a III. a v části výroku I. ohledně blíže specifikovaných pozemků a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení v tomto rozsahu, o zrušení části výroku I. týkající se jiné části pozemků a zastavení řízení v této části a potvrzení rozsudku ve zbývající části výroku I.
4. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. května 2018 č. j. 28 Cdo 671/2018-384, odmítl dovolání stěžovatelky proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, když shledal, že žádná ze stěžovatelkou formulovaných otázek nezakládá přípustnost dovolání. K první stěžovatelčině otázce uvedl, že zákonný předpoklad (faktického) hospodaření obce byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.), neboť předmětné pozemky byly pronajímány zemědělským družstvům, jak v souladu s ustálenou judikaturou soudů uzavřel odvolací soud. Druhou z formulovaných otázek, a sice zda může soud zamítnout žalobu jen z důvodu, který sice vyplynul z provedeného dokazování, avšak žádný z účastníků jej netvrdil, dovolací soud zodpověděl poukazem na konkrétní vyjádření, v němž obec Miličín uvedla, že na dotčených pozemcích hospodařila, a dále vázaností soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, který při vrácení věci k dalšímu řízení určil, že je třeba provést další dokazování k otázce, zda obec Miličín s pozemky fakticky hospodařila. V odpovědi na třetí otázku dovolací soud provedl podrobný výklad §2a zákona č. 172/1991 Sb., a ukázal, že stěžovatelkou namítaná okolnost, že příslušné rozhodnutí o přídělu bylo vydáno po 31. prosinci 1949, je pro přechod pozemků do vlastnictví obce Miličín podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. bez významu, když již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně, jako právní předchůdce obce Miličín, měl pozemky v užívání na základ přídělu vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž k odevzdání a převzetí přidělených pozemků došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. října 1949. K poslední stěžovatelčině otázce uvedl, že jelikož vlastnické právo k nemovitostem, které na obec Miličín přešlo podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., bylo ke dni účinnosti zákona č. 173/2012 Sb. (dne 29. června 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna (nejpozději do 31. března 2013) uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu a názor stěžovatelky, že vlastnické právo k pozemkům přešlo zpět na Českou republiku, je tudíž nesprávný.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v předmětných řízeních zcela opominuly princip in favorem restitutionis, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nesprávně pak posoudily, že správa inženýrské sítě je hospodařením s pozemkem, neboť byl-li předmětný vodovod samostatnou stavbou právně nesouvisející s předmětnými nemovitostmi, pak jeho správa a údržba nemůže mít žádný právní význam pro hospodaření na samotných pozemcích a v žádném případě nemůže být považována za faktické hospodaření na nich ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb. Zadruhé je podle stěžovatelky závěr, že vlastnické právo přešlo dle §1 zákona č. 172/1991 Sb. v hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť obec Miličín nebyla schopna jasně prokázat, jaké zemědělské družstvo na kterém pozemku k rozhodnému datu hospodařilo. Vlastnické právo pak nemohlo přejít ani podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., jelikož obec Miličín předmětně nemovitosti do svého vlastnictví před 31. prosincem 1949 nikdy nenabyla, ani nabýt neměla, jelikož nemovitosti měly zůstat ve vlastnictví státu a obec je měla pouze dočasně spravovat. Na závěr stěžovatelka namítá, že mnohačetným porušením jejího práva na spravedlivý proces došlo zároveň k zásahu do jejího práva na legitimní očekávání zmnožení svého majetku, neboť jí bylo znemožněno se domáhat vydání svého historického majetku v restitučním řízení, což znamená značný majetkový zásah.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a upřednostnily respekt k vlastnictví žalované obce.
11. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu, přičemž do svého rozsudku zahrnul četné odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu a zároveň reagoval na stěžovatelkou formulované odkazy na judikaturu a dostatečně vyložil, proč nejsou v dané souvislosti přiléhavé.
12. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu