ECLI:CZ:US:2019:2.US.2913.17.1
sp. zn. II. ÚS 2913/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 7 Tdo 793/2017-20, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2017 č. j. 4 To 146/2017-105 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. ledna 2017 č. j. 1 T 179/2016-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 179/2016 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl podle §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že dne 6. 11. 2016 okolo 9:50 hodin a 11:15 hodin poté, co se předchozí noci přivedl požíváním alkoholu do stavu opilosti, řídil v Jindřichově Hradci po místních komunikacích z náměstí Míru do ulic Nádražní a Rezkova a poté z Nádražní ulice do ulice Sládkova osobní automobil značky Škoda Citigo, r. z. XXX, přičemž po ukončení druhé z jízd bylo v jeho krvi zjištěno ještě okolo 1,20 g/kg alkoholu.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Ze spisu okresního soudu se dále podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 4. 2018 č. j. 8 T 287/2016-191 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 5 To 202/2018 uznán vinným dvěma přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tyto přečiny a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z nyní napadeného rozsudku okresního soudu byl odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč, přičemž mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z nyní napadeného rozsudku okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že dovolání, které podal dne 12. 6. 2017, následně v souladu s §265f odst. 2 tr. řádu dne 19. 7. 2017 doplnil. Nejvyšší soud však o dovolání rozhodl již 11. 7. 2017, takže svým překotným rozhodnutím, v němž se nevypořádal se všemi dovolacími námitkami, zasáhl do práva na soudní ochranu.
7. Podle stěžovatele se soudy nezabývaly subjektivní stránkou přečinu, jímž byl uznán vinným, a vznesl-li tuto námitku v doplnění dovolání, neřešil ji ani Nejvyšší soud. Podle vyjádření klinického psychologa totiž byl v době řízení ve stavu psychického šoku v důsledku událostí z předchozí noci.
8. Stěžovatel dále poukazuje na nesoulad skutkové věty a použité právní kvalifikace. Skutek vymezený ve skutkové větě není trestným činem, neboť z něj neplyne vzájemná závislost skutkových závěrů. Nebyla ani prokázána hladina alkoholu v krvi. Vyšly-li soudy ze závěrů orientační dechové zkoušky prováděné jedním přístrojem, takto zjištěné hodnoty nejsou spolehlivé. Soudy se ani nevypořádaly s námitkami obhajoby proti hodnotám dle dechových zkoušek. Z výsledků měření přístrojem usuzuje na to, že neměřil správně. Označuje ho proto za nezpůsobilý důkaz o míře jeho ovlivnění alkoholem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení zákonné normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
12. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů, nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Přistoupil-li k doplnění dokazování o listinné důkazy, ty se týkaly aktuálních osobních charakteristik stěžovatele a jeho dalšího trestního stíhání u obvodního soudu. Krajský soud se vypořádal i s námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti. Stěžovatel sice vyjadřuje s jeho závěry nesouhlas poukazem na neprůkaznost měření přístrojem Dräger a provedení dechových zkoušek v delším časovém odstupu, tyto námitky však byly součástí jeho odvolání a krajský soud se s nimi spolehlivě vypořádal (viz str. 3 a 4 odůvodnění napadeného usnesení).
14. Stěžovatel předestírá vlastní verzi skutkového děje, ta však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Účtenkami z restaurace, výpověďmi svědků a záznamem policejního orgánu, šetřícího oznámení stěžovatele bylo prokázáno, že stěžovatel ve večerních a nočních hodinách z 5. na 6. 11. 2016 ve značné míře požíval alkoholické nápoje, ve 2:36 hodin měl podle orientační dechové zkoušky provedené na policejní stanici 2,4 promile alkoholu. V souvislosti s následným sepisem vysvětlení na policejní stanici dne 6. 11. 2016 u něho byly provedeny dechové zkoušky přístrojem Dräger, první ve 12:10 hodin s výsledkem 1,28 promile alkoholu a druhá ve 12:36 hodin s výsledkem 1,14 promile alkoholu. Byla tedy provedena dvě měření, při nichž byly zjištěny hodnoty přesahující hranici 1,00 promile alkoholu. Nemůže být sporu o tom, že při takové hodnotě není žádný řidič schopen vozidlo bezpečně ovládat.
15. Obhajobu stěžovatele, že požil alkohol až po druhém příjezdu na policejní stanici, soudy spolehlivě vyvrátily mimo jiné vyhodnoceným kamerovým záznamem z parkoviště. Zpochybňuje-li stěžovatel správnost měření dechové zkoušky provedené kalibrovanými přístroji Dräger, podstatné je, že výsledky zkoušek obsahu alkoholu v krvi tímto dechovým analyzátorem zjištěné nejsou jediným důkazem o ovlivnění stěžovatele alkoholem, neboť tento závěr je podporován dalšími důkazy vyjmenovanými v rozsudku okresního soudu. Nadto je závěr o objektivnosti výsledku měření podpořen kalibračním protokolem, protokolem o zkoušce a ověřovacím listem. Shledaly-li soudy, že ze zjištěných časových souvislostí spolehlivě vyplynulo, že stěžovatel v inkriminované době byl natolik ovlivněn alkoholem, že tento stav vylučoval jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo, nelze jejich řádně odůvodněnému závěru, podpořenému provedenými důkazy, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že z popisu skutku neplyne vzájemná a časová souvislost a provázanost skutkových závěrů, že se měl předchozí noci přivést do stavu opilosti, že měl následující den okolo 9:50 hodin a 11:15 hodin řídit motorové vozidlo a po ukončení druhé jízdy bylo v jeho krvi zjištěno ještě 1,2 promile alkoholu, neboť z popisu skutku jsou naopak časové souvislosti i vzájemná závislost skutkových závěrů zřejmé.
17. Namítá-li stěžovatel s odkazem na vyjádření klinického psychologa, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou přečinu, jímž byl uznán vinným, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že se tvrzeným snížením schopností stěžovatele k ovládání osobního vozidla z důvodu prožitého šoku zabýval, z provedeného dokazování i ze zjištěného racionálního chování a jednání stěžovatele však vyvodil, že snížení jeho schopností k ovládání automobilu má základ v požívání alkoholu v době předcházející uskutečnění jízd. Rovněž krajský soud označil tuto námitku, podpořenou obhajobou opatřenou zprávou psychologa, za účelovou.
18. S uvedenou námitkou souvisí i další argument stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání již 11. 7. 2017, aniž by vyčkal doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2017, které bylo učiněno ještě v dovolací lhůtě podle §265f odst. 2 tr. řádu, neboť v této souvislosti Nejvyššímu soudu vytýká, že svým překotným rozhodnutím se nevypořádal s dovolací námitkou o absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným. Této námitce lze přiznat jistou opodstatněnost, neboť bylo chybou již okresního soudu, že předložil trestní spis spolu s dovoláním stěžovatele Nejvyššímu soudu, aniž by vyčkal uplynutí lhůty k podání dovolání, jak mu ukládá §265h odst. 2 věta druhá tr. řádu. Nejvyšší soud pak o dovolání skutečně rozhodl ještě před uplynutím této lhůty, takže k doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2017 doručenému okresnímu soudu dne 27. 7. 2017, již nemohl přihlédnout.
19. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 nebo ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby.
20. Po zhodnocení obsahu dovolání a jeho doplnění dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení tvrzeného práva na soudní ochranu nedošlo. Doplnění dovolání sice částečně obsahuje nová tvrzení o absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, ty však mají svůj původ ve skutkových zjištěních opřených o provedené dokazování, neboť stěžovatel napadá hodnocení provedených důkazů a dovolává se zohlednění obhajobou předloženého vyjádření klinického psychologa. V jejich nevypořádání Nejvyšším soudem nespatřuje Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu v materiálním smyslu, neboť jde o námitky skutkové, v dovolacím řízení zásadně nepřípustné, k nimž se však patřičně vyjádřily soudy nižších stupňů. Pochybení Nejvyššího soudu je z tohoto hlediska ryze formální a irelevantní pro ústavně konformní rozhodnutí v dovolacím řízení.
21. Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by napadenými usneseními Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní práva stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části, napadající zrušený výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu