ECLI:CZ:US:2019:2.US.295.19.1
sp. zn. II. ÚS 295/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018 č. j. 37 Co 262/2018-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "nalézací soud") ze dne 9. 7. 2018 č. j. 10 P 355/2008-208 byla otci stanovena povinnost přispívat na výživu dcery stěžovatelky, J. S., částkou 3 000 Kč od 1. 6. 2017 (výrok I.) a uložena povinnost doplatit nedoplatek na výživném vzniklý od 1. 6. 2017 do 9. 7. 2018 ve výši 36 000 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že návrh stěžovatelky na stanovení výživného je důvodný. Ačkoli se nyní otec podílí na péči o dceru výraznější měrou, stěžovatelka zajišťuje běžnou každodenní péči o zdravotně postiženou J. po celý její život. Mezi rodiči byla po rozvodu uzavřena dohoda, na jejímž základě měla stěžovatelka v péči dceru J. a otec starší dceru V., přičemž žádný z rodičů nepřispíval na výživu dítěte, které mu nebylo svěřeno do péče. Od uzavření dohody došlo ke změně poměrů, neboť náklady dcery J. vzhledem k vyššímu věku a novému onkologickému onemocnění vzrostly, přičemž tato změna poměrů odůvodňuje stanovení výživného.
3. Otec má stabilní zaměstnání a stálý příjem, vede společnou domácnost s přítelkyní, která je zaměstnána a pobírá solidní mzdu. Matka je vzhledem k nutnosti péče o dceru odkázána na sociální dávky. Ačkoli nalézací soud vyhodnotil odůvodněné potřeby J. vzhledem k jejímu zdravotnímu handicapu jako vysoké, při stanovení výše výživného zohlednil, že vyživovací povinnost k druhé dceři plní pouze otec, přičemž matka na její výživu nepřispívá. Otec navíc v současné době vzhledem k novému onemocnění J. s péčí podstatným způsobem pomáhá.
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu se v části výroku I. za dobu od 1. 6. 2017 do 30. 9. 2018 potvrzuje a v části výroku I. od 1. 10. 2018 se mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé J. měsíčně částkou 4 000 Kč. Dlužné výživné stanovil částkou 40 000 Kč. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka dohodu uzavřenou rodiči po rozvodu návrhem ze dne 6. 4. 2017 vypověděla, návrh se otci dostal do dispozice dne 17. 5. 2017. Nalézací soud tedy upravil vyživovací povinnost k dceři J. od začátku měsíce následujícího, tedy od 1. 6. 2017. Výše výživného odpovídá dle odvolacího soudu odůvodněným potřebám oprávněné sedmnáctileté nemocné J., jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům otce, který do konce září 2018 plnil (na rozdíl od stěžovatelky) vyživovací povinnost ke zletilé V. Od 1. 10. 2018 vyživovací povinnost ke zletilé V. odpadla, a proto odvolací soud stanovil od tohoto data výživné pro dceru J. ve výši 4 000 Kč.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí zejména proti stanovení povinnosti platit výživné od 1. 6. 2017. Ke změně poměrů došlo dle stěžovatelky mnohem dříve, přičemž údajná výpověď dohody ze strany matky není relevantní skutečností, výživné proto mělo být stanoveno zpětně za dobu tří let. Provedený účelový výklad odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle, a tím tak zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud měl rozsudek nalézacího soudu zrušit z důvodu nepřezkoumatelnosti, neboť se vůbec nevypořádává s nestanovením výživného za dobu od 16. 4. 2014 do 31. 5. 2017. Závěrem stěžovatelka namítá, že výši přiznaného výživného považuje za nízkou s ohledem na specifický zdravotní stav dcery J.
6. Před projednáním věcné stránky ústavní stížnosti je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci vyvstává zejména otázka, zda ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou, neboť ústavní stížnost byla podána pouze jménem stěžovatelky a nikoliv její dcery, o jejíž výživné se v posuzovaném řízení jednalo. Je třeba zohlednit, že v případě návrhu na určení výše výživného pro nezletilé dítě může být sice navrhovatelem rodič, který má dítě v péči, ale osobou, o jejíž právech je v řízení jednáno, je samo nezletilé dítě. Výživné pro nezletilé dítě je totiž určeno pro uspokojení potřeb dítěte. Vyživovací povinnost je obligační vztah mezi osobou povinnou (v tomto případě rodiče) a osobou oprávněnou (v tomto případě dítětem). Proto pokud není dítěti přiznána požadovaná výše výživného, je potenciálně poškozeným samotné dítě, a nikoliv rodič, v jehož péči dítě je. Přes výše uvedené Ústavní soud ve své předchozí judikatuře akceptoval ústavní stížnost jako podanou osobou oprávněnou, i pokud ji podal rodič, který má dítě v péči, byl účastníkem původního řízení a jehož návrhu na výši výživného nebylo vyhověno [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. září 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. II. ÚS 438/17 ze dne 23. 1. 2018 či sp. zn. I. ÚS 795/18 ze dne 21. 5. 2019].
7. Ve vztahu k ostatním podmínkám řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
10. Ústavním rámcem posuzování interpretace a aplikace rozhodnutí obecných soudů ve věcech určení výživného se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. března 2006 (N 61/40 SbNU 593). Dospěl v něm k závěru, že ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a dětem se zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. února 2008 (N 32/48 SbNU 415)].
11. Vyživovací povinnost je dána ex lege, přičemž obvyklým způsobem plnění je jeho naturální forma v případě, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016 (R 110/2016 civ.)]. V případě, že rodiče nežijí ve společné domácnosti - např. v případě jejich rozvodu - přistoupí soud ke stanovení konkrétní výše výživného, a to takovým způsobem, aby trvala jejich vyživovací povinnost v zásadě ve stejném rozsahu jako doposud. Soud je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče povinen vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných poměrů, ale také z potenciality příjmů [nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. září 2016 (N 170/82 SbNU 647)].
12. V posuzované věci stěžovatelka brojí zejména proti okamžiku, ke kterému byla povinnost hradit výživné stanovena. Ve své argumentaci se opírá především o hodnocení skutkových okolností vztahujících se k dohodě uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem v roce 2009 a k výpovědi této dohody, jakož i o výklad §922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu nicméně nepřísluší vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, přičemž na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že nalézací soud pochybil, pokud ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, pro které určil otci povinnost hradit výživné od 1. 6. 2017. Odvolací soud nicméně toto pochybení napravil, když okamžik, ke kterému byla stanovena vyživovací povinnost, odůvodnil, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné. Ačkoli lze napadený postup obecným soudům vytknout, Ústavní soud v namítané vadě neshledal zásah dosahující ústavní roviny, neboť stěžovatelka své odvolání založila právě na požadavku zpětného stanovení výživného ke dni 6. 4. 2014, měla tak dostatečný prostor k vyjádření svých argumentů.
13. K výši výživného Ústavní soud uvádí, že zákonodárce nestanovil striktní způsob výpočtu výživného. Místo toho mají soudy v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria (viz zejména §913 a §915 občanského zákoníku) a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i smyslu a účelu výživného [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. V souzené věci obecné soudy vysvětlily, jak hodnotí skutkový stav věci a na základě jakých úvah dospěly k samotným právním závěrům. Tyto závěry nejsou svévolné a svým smyslem odpovídají výše uvedeným kritériím. Ústavní soud není oprávněn v takovém případě do posouzení obecných soudů zasahovat, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy v konkrétním případě neztotožňoval.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu