ECLI:CZ:US:2019:2.US.3006.17.1
sp. zn. II. ÚS 3006/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Denisy Belošovičové, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2017, č. j. 57 Co 180/2017-132, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2017, č. j. 157 C 52/2015-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dále se stěžovatelka domáhá zrušení rovněž v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení potvrzeno.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se u okresního soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 140.000,- Kč s odůvodněním, že jde o smluvní pokutu v souvislosti se smlouvou o dílo na dostavbu rodinného domu stěžovatelky. Okresní soud následně ve věci vydal platební rozkaz ze dne 30. 10. 2015, č. j. 157 C 52/2015-17, proti kterému podal žalovaný odpor. Stěžovatelka poté vzala svůj návrh v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný je ve špatné hospodářské situaci a nebyl by schopen žalobkyni žalovanou částku zaplatit. Stěžovatelka však svoji žalobu považovala za důvodně podanou, neboť žalovaný se úmyslně vyhýbá plnění závazků ze smlouvy o dílo a rovněž platební neschopnost žalovaného nutno přičíst k jeho tíži.
Okresní soud výrokem I. napadeného usnesení řízení zastavil a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 14.000 Kč. Podle okresního soudu jsou skutečnosti, že se žalovaný vyhýbá plnění závazku a že se dostal do platební neschopnosti, v daném případě pro rozhodnutí o nákladech řízení právně bezvýznamné. Okresní soud neshledal ani podmínky pro případné použití §150 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka k tomu neuváděla žádné relevantní skutečnosti. Odvolání stěžovatelky proti výroku II. napadeného rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nebylo vyhověno a rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno.
Podle názoru stěžovatelky je nespravedlivé, když musí žalovanému platit náhradu nákladů řízení za situace, kdy žaloba byla podána důvodně, neboť žalovaný nechtěl dobrovolně zaplatit smluvní pokutu, a vzata zpět z důvodu, že žalovaný přišel o majetek a je navíc postižen exekucí. Soudy proto podle stěžovatelky měly aplikovat §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu, podle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Stěžovatelka má dále za to, že v jejím případě je i důvod pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, podle kterého jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka také na to, že musela na své náklady provést svislou hydroizolaci, za kterou žalobci zaplatila a nemá u rodinného domu ani žumpu, za kterou rovněž žalobci zaplatila. Navíc žalobce, podle tvrzení stěžovatelky, svým neodborným provedením elektroskříně zavinil, že se požár z elektroskříně rozšířil na rodinný dům stěžovatelky, která v něm mohla uhořet, pokud by požár vznikl v noci.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka coby advokátka nemusí být právně zastoupena podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a stanoviska Ústavního soudu (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Právě výše uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
Obecné soudy rozhodovaly o nákladech řízení, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 213, str. 381).
V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že pokud stěžovatelka spatřuje v daném případě chování žalovaného ve smyslu §146 odst. 2 občanského soudního řádu v jeho platební neschopnosti, nemůže takový důvod obstát, neboť skutečnost, že žalovaný má být v platební neschopnosti, není v žádné příčinné souvislosti s předmětem tohoto řízení. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani toto rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat.
Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou případné aplikace moderačního práva vyplývajícího z §150 občanského soudního řádu. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho shora uvedená zdrženlivost se zvlášť markantně projevuje právě v případech, kdy obecné soudy rozhodují o aplikaci moderačního principu podle ustanovení §150 občanského soudního řádu; posouzení těchto věcí je závislé na velmi variabilních konkrétních skutkových okolnostech, nejsnáze seznatelných v řízení před obecnými soudy. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 občanského soudního řádu přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení ze dne 18. července 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05). Proto ani z hlediska této námitky stěžovatelky nelze, podle názoru Ústavního soudu, napadeným rozhodnutím vytknout žádný ústavněprávní deficit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu