ECLI:CZ:US:2019:2.US.3029.18.1
sp. zn. II. ÚS 3029/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů Vladimíra Červeného, Jany Hyklové, Jaroslava Jordána, Bohumila Müllera, Evy Pazderkové, Ing. Bohumila Plichty, Miroslava Svobody, Ing. Josefa Volka a BUTZBACH s.r.o., sídlem Drážďanská 814/83a, Ústí nad Labem, zastoupených Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, sídlem Husova 200/16, Brno, a dále o ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů Ing. Jiřího Bartoše, Ing. Miroslava Běla, Jarmily Bímové, Jiřího Cajtchamla, Jiřího Gottwalda, Jana Hekla, Jiřiny Heklové, Josefa Macka, Ladislava Maga, MUDr. Milady Markové, Petra Molíka, Jaroslava Podroužka, PharmDr. Jolany Široké, Ing. Miroslava Šlapáka, Ing. Milana Štěpánka, Jaroslava Turka, Waltera Urbana, Ing. Pavla Voborníka, Ladislava Vyorala, Václava Závaďáka a Lenky Zemanové, podaných Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, sídlem Husova 200/16, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. 68 Co 81/2018-598 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 22 C 199/2005-559, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Ing. Michaely Huserové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 10. 9. 2018, bylo navrhnuto zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé s ústavní stížností spojili návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
2. Stěžovatelé se žalobou na náhradu škody domáhali proti žalované vedlejší účastnici 1) spolu s dalšími devíti žalobci náhrady škody v různé výši (od 366 763,15 Kč do 5 248 093,60 Kč), která jim měla být způsobena rozhodnutími soudce Krajského soudu v Ostravě v průběhu konkursu na majetek úpadce obchodní společnosti Union banka, a.s. "v likvidaci" (dále jen "úpadce"). Stěžovatelé považovali za nesprávná usnesení soudu, kterými byl udělen souhlas konkursní správkyni [vedlejší účastnici 2)] k prodeji movitých a nemovitých věcí, když podle názoru stěžovatelů mohla být dosažená prodejní cena těchto věcí vyšší. Stěžovatelé škodu vypočetli jako rozdíl mezi cenou, za kterou byly věci prodány, a cenou, která by podle nich byla reálně dosažitelná. Deset žalobců vzalo v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobní návrh zpět. K návrhu žalované vedlejší účastnice 1) do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice bývalá správkyně konkursní podstaty Ing. Michaela Huserová [vedlejší účastnice 2)].
3. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 C 199/2005-540 o zamítnutí žaloby (výrok I), částečném zastavení řízení pro zpětvzetí (výrok II) a o tom, že o nákladech řízení mezi účastníky a vedlejší účastnicí 2) bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok III). Obvodní soud v odůvodnění připomněl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon, nebo mu uloží soud, nepřekrývá s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně. Obvodní soud dospěl k závěru, že žádné z usnesení konkursního soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem a je tedy zřejmé, že pokud jde o činnost konkursního soudu, chybí odpovědnostní titul. Již z toho důvodu bylo nutné žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Obvodní soud však konstatoval, že chybí i další dva předpoklady odpovědnosti státu za škodu. V žádném z výroků rozsudku obvodní soud nerozhodl ve vztahu ke stěžovateli Petru Molíkovi.
4. K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem městského soudu ze dne 11. 12. 2017 č. j. 68 Co 376/2017-556 rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud shledal, že odvolání žádného z odvolatelů nebylo důvodné. Obvodní soud správně uzavřel, že nebyla naplněna již první ze tří podmínek odpovědnosti státu za škodu. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je částečným rozhodnutím dle §152 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť obvodní soud nerozhodl o celém předmětu řízení, když nerozhodl o nároku stěžovatele Petra Molíka.
5. V souladu s výrokem III výše zmíněného rozsudku obvodního soudu rozhodoval tento soud o nákladech řízení mezi účastníky a vedlejší účastnicí 2) samostatným usnesením. Napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2017 č. j. 22 C 199/2005-559 tak byla stěžovatelům uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) společně a nerozdílně částku 2 700 Kč (výrok I) a následně ve výrocích II až XL byla stěžovatelům a dalším žalobcům jednotlivě uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 2) náklady řízení v různé výši, a to od 48 968,20 Kč do 143 445 Kč. V odůvodnění obvodní soud odkázal na příslušná ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a uvedl výpočty výše náhrady nákladů řízení k jednotlivým žalobcům. Povinnost nahradit náklady řízení byla uložena také stěžovateli Petru Molíkovi.
6. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 68 Co 81/2018-598 změnil usnesení obvodního soudu ve výroku I, když uložil povinnost nahradit částku 2 700 Kč vedlejší účastnici 1) stejným stěžovatelům vyjma Petra Molíka rovným dílem a nikoli rukou společnou a nerozdílnou (výrok I) a dále usnesení obvodního soudu ve výroku I ve vztahu k Petru Molíkovi zrušil (výrok II). Ve výrocích II až XVII a XIX až XL usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok III), ve výroku XVIII vztahujícímu se k Petru Molíkovi usnesení obvodního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V). K vedlejšímu účastenství městský soud uvedl, že "o otázce přípustnosti vedlejšího účastenství bylo kladně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2011 č. j. 22 C 199/2005-299, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, který jako soud odvolací (k odvolání žalobců) uvedené rozhodnutí přezkoumal a svým usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 68 Co 65/2015-420 je jako věcně správné potvrdil. Uvedenými usneseními, která nabyla právní moci dne 14. 4. 2015, byla otázka vedlejšího účastenství závazně vyřešena (§159a o. s. ř.) a nelze ji ani v nynějším stádiu odvolacího řízení zkoumat znovu".
II.
Argumentace stěžovatelů
7. V ústavní stížnosti se namítá, že stěžovatelé brojili proti přípustnosti vstupu vedlejší účastnice 2) do občanskoprávního řízení od okamžiku jejího přistoupení jako vedlejší účastnice. Namítali, že u ní absentuje jakýkoli právní zájem na vítězství vedlejšího účastníka 1) v tomto sporu. Rozhodnutí ve věci samé, tj. přiznání či nepřiznání náhrady škody vzniklé nedbalým výkonem dohledu a nesprávným úředním postupem soudu v konkursním řízení úpadce Union banka, a.s. "v likvidaci", nemá a nebude mít jakýkoli přímý dopad na právní postavení vedlejší účastnice 1), tedy na práva a povinnosti této fyzické osoby vyplývající z hmotného práva. Vedlejší účastnice 2) působila v minulosti jako konkursní správkyně úpadce Union banka, a.s. "v likvidaci" a rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2005 č. j. 1 Ko 96/2005 byla zproštěna funkce. I za stavu, že by zproštěna funkce nebyla a v daném konkursním řízení by působila až do současnosti, nebyl by dán jakýkoli právní zájem této osoby na výsledku předmětného sporu. Stěžovatelé se domáhali v řízení náhrady škody za pochybení Krajského soudu v Ostravě, nikoli za pochybení konkursní správkyně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Před meritorním posouzením ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že tyto splněny nejsou.
9. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uplatnění ústavní stížnosti jsou tak vyloučeny všechny subjekty, do jejichž ústavně zaručených práv nebo svobod nemohlo být zasaženo, nebo které podávají ústavní stížnost za někoho jiného.
10. V nyní posuzované věci podal ústavní stížnost advokát Mgr. Tomáš Palík, který stěžovatele zastupoval v předcházejícím občanskoprávním řízení, avšak nedoložil plné moci k zastupování podle §29 a násl. zákona o Ústavním soudu. O povinnosti plnou moc doložit byl advokát Mgr. Tomáš Palík vyrozuměn přípisem ze dne 18. 9. 2018 a byl vyzván k odstranění této vady podání. Lhůta k odstranění vady podání byla následně opakovaně prodloužena s ohledem na větší množství stěžovatelů, přičemž celkově bylo Ústavnímu soudu doručeno devět plných mocí udělených stěžovateli Vladimírem Červeným, Janou Hyklovou, Jaroslavem Jordánem, Bohumilem Müllerem, Evou Pazderkovou, Ing. Bohumilem Plichtou, Miroslavem Svobodou, Ing. Josefem Volkem a obchodní společností BUTZBACH s.r.o.
11. Vůči výše uvedeným devíti stěžovatelům, u nichž byly doloženy plné moci k zastupování, jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, neboť jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost je včasná.
12. Vůči ostatním 21 stěžovatelům však procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem splněny nejsou. Advokát plné moci k zastupování udělené těmito stěžovateli, a to konkrétně Ing. Jiřím Bartošem, Ing. Miroslavem Bělem, Jarmilou Bímovou, Jiřím Cajtchamlem, Jiřím Gottwaldem, Janem Heklem, Jiřinou Heklovou, Josefem Mackem, Ladislavem Magem, MUDr. Miladou Markovou, Petrem Molíkem, Jaroslavem Podroužkem, PharmDr. Jolanou Širokou, Ing. Miroslavem Šlapákem, Ing. Milanem Štěpánkem, Jaroslavem Turkem, Walterem Urbanem, Ing. Pavlem Voborníkem, Ladislavem Vyoralem, Václavem Závaďákem a Lenkou Zemanovou, nedoložil. Vzhledem k nedoložení plných mocí těchto stěžovatelů, je nutno pohlížet na ústavní stížnost podanou advokátem Mgr. Tomášem Palíkem jejich jménem jako na stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nezabýval podáním advokáta označeným jako částečné zpětvzetí ústavní stížnosti 20 stěžovatelů (všech vyjmenovaných výše v tomto bodě vyjma Jaroslava Podroužka) doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2018.
13. Nadto Ústavní soud konstatuje, že vůči Petru Molíkovi by ústavní stížnost nebyla projednatelná ani při doložení plné moci k zastupování. Z výše specifikovaných rozsudků obvodního soudu a městského soudu a z napadených usnesení vyplývá, že ve věci Petra Molíka věc nebyla pravomocně skončena, neboť evidentně obvodní soud opomněl vůči tomuto žalobci v prvním stupni rozhodnout. V takovém případě není vůči Petru Molíkovi splněn další základní předpoklad řízení, a to vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). I v případě doložení plné moci k zastupování by tak šlo o návrh nepřípustný.
IV.
Vlastní posouzení
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
16. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
17. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je založena na jediné skutečnosti, a to že v předcházejícím občanskoprávní řízení bylo nesprávně rozhodnuto o přípustnosti vedlejšího účastenství vedlejší účastnice 2), což v důsledku vedlo k tomu, že stěžovatelé jsou povinni této vedlejší účastnici nahradit náklady řízení v nezanedbatelné výši. Taková ústavní stížnost podaná proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti náklady řízení nahradit, již nemůže být úspěšná. V této fázi řízení je přípustnost vedlejšího účastenství vedlejší účastnice 2) již dlouhodobě vyřešena a postavena najisto. Jak vyplývá z napadeného usnesení městského soudu, o přípustnosti vedlejšího účastenství bylo kladně rozhodnuto již usnesením obvodního soudu ze dne 30. 6. 2011 č. j. 22 C 199/2005-299, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 68 Co 65/2015-420. Jak správně uvedl městský soud v napadeném usnesení, tato procesní otázka tím byla závazně vyřešena a obecné soudy dále nemohly jinak než vycházet ze skutečnosti, že vedlejší účastnice 2) v předmětném občanskoprávním řízení vystupuje jako vedlejší účastnice na straně žalované. Obvodnímu soudu ani městskému soudu nelze vytýkat, že následně uložily stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici 2) v souladu se zákonnou úpravou.
18. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že je vedlejší účastenství vedlejší účastnice 2) v občanskoprávním řízení přípustné, a proto proti usnesení obvodního soudu ze dne 30. 6. 2011 č. j. 22 C 199/2005-29 podali odvolání. Pokud se neztotožnili ani se závěry městského soudu obsaženými v usnesení ze dne 25. 2. 2015 č. j. 68 Co 65/2015-420, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, pak měli právě proti tomuto usnesení brojit ústavní stížností, která by byla v takové fázi řízení přípustná. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná. Současně však Ústavní soud z uvedeného pravidla ve své judikatuře připouští výjimky, když lze ústavní stížností napadnout i taková pravomocná rozhodnutí, která toliko uzavírají určitou část řízení nebo řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Takovou výjimku je možno připustit za současného splnění dvou podmínek, a to když je dané rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále když je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezena jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o otázce rozhodnuto a již nemůže být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. To, že Ústavní soud za jednu z takových výjimek považuje také rozhodování o přípustnosti vedlejšího účastenství je patrno z konzistentní judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455), nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239), usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1169/16, usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2754/17 a mnoho dalších]. Ostatně v případech, kdy je o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhodnuto negativně, by jiné řešení, než připustit ústavní stížnost ihned, ani nebylo logické.
19. Z výše uvedeného pak plyne, že pokud stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, avšak nesprávnost napadených rozhodnutí má být založena toliko tím, že obecné soudy svými dřívějšími rozhodnutími připustily vedlejší účastenství vedlejší účastnice 2), potom taková ústavní stížnost nemůže být úspěšná. Byť jde o ústavní stížnost, která formálně splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, je svým obsahem (argumentačně) "opožděná". V současné fázi řízení, kdy je již několik let pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vedlejšího účastenství vedlejší účastnice 2), věc je vůči stěžovatelům pravomocně skončena a je rozhodováno pouze o nákladech řízení, nemůže Ústavní soud přezkoumávat, zda bylo o vedlejším účastenství rozhodnuto správně.
20. Ústavní soud tak zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti Vladimíra Červeného, Jany Hyklové, Jaroslava Jordána, Bohumila Müllera, Evy Pazderkové, Ing. Bohumila Plichty, Miroslava Svobody, Ing. Josefa Volka a obchodní společnosti BUTZBACH s.r.o. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Dále Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti podané advokátem Mgr. Tomášem Palíkem jménem stěžovatelů Ing. Jiřího Bartoše, Ing. Miroslava Běla, Jarmily Bímové, Jiřího Cajtchamla, Jiřího Gottwalda, Jana Hekla, Jiřiny Heklové, Josefa Macka, Ladislava Maga, MUDr. Milady Markové, Petra Molíka, Jaroslava Podroužka, PharmDr. Jolany Široké, Ing. Miroslava Šlapáka, Ing. Milana Štěpánka, Jaroslava Turka, Waltera Urbana, Ing. Pavla Voborníka, Ladislava Vyorala, Václava Závaďáka a Lenky Zemanové podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu