ECLI:CZ:US:2019:2.US.3097.19.1
sp. zn. II. ÚS 3097/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Č. A., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 9 To 326/2018, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť byl přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") naplňuje výjimku k podání ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť předkládaná stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti a nápravy nelze dosáhnout jinak. Odvolací městský soud totiž ve věci opakovaně ruší zprošťující rozsudky nalézacího soudu a vrací mu věc k novému rozhodnutí údajně pouze proto, že předpojatě hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V této trestní věci tak bylo doposud vydáno 15 meritorních rozhodnutí nalézacího a městského soudu (jako soudu odvolacího), přičemž řízení není stále u konce. Z postupu městského soudu je prý naprosto zřejmé, že má na věc svůj vlastní názor, který se snaží za každou cenu prosadit. S ohledem na tyto okolnosti namítá stěžovatel podjatost senátu 9 To městského soudu. Jak je totiž zřejmé z odůvodnění ústavní stížností napadeného kasačního usnesení, odvolací soud nebude s postupem nalézacího soudu spokojen, dokud nebude stěžovatel odsouzen, čemuž se však nalézací soud opakovaně "vzpírá", neboť jednání stěžovatele ani jednou nekvalifikoval jako jednání trestné. Z rozhodování městského soudu je zřejmé, že senát 9 To je předpojatý, má zjevně poměr k projednávané věci a vlastní zájem na výsledku řízení, který realizuje tím, že nalézacímu soudu vnucuje vlastní hodnocení provedených důkazů, přičemž ovšem přehlíží vady, kterými trpí důkazy provedené před městským soudem.
3. Stěžovatel rovněž připomíná, že ve věci již jednou zasahoval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1837/16, konstatoval, že postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů nebyl vadný. Naopak to jsou kasační rozhodnutí městského soudu, která nejsou dostatečně konkrétní, a pro nalézací soud pak není dost dobře předvídatelné, jak má výhrady městského soudu splnit. Současně Ústavní soud vyslovil názor, podle něhož postup městského soudu v této věci vzbuzuje podezření, podle kterého se snažil v rozporu s ústavními principy prosadit své vlastní hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Závěrem namítá, že ačkoliv Ústavní soud ve výše citovaném nálezu neshledal postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů vadným, odvolací městský soud toto nevzal žádným způsobem v potaz a nadále uděluje nalézacímu soudu nestandardní pokyny. Je však zřejmé, že jimi chce zasáhnout do práva nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), přičemž tomuto hodnocení se dle názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu nalézací soud nijak nezpronevěřil. Městský soud tak opakovaně porušuje základní principy trestního řízení.
4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně nepřípustná (v části směřující proti kasačnímu rozhodnutí městského soudu) a ve zbytku k jejímu projednání Ústavní soud není příslušný (návrh na změnu senátu u městského soudu).
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
6. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
7. V daném případě nastala situace, kdy stěžovatel brojí proti zrušujícímu usnesení městského soudu. Je tedy zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou, resp. nepřípustnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2274/19, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2673/15, ze dne 22. 7. 2019, II. ÚS 2207/19, ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1474/19 a další).
8. Stěžovatel tuto skutečnost ostatně ani nijak v ústavní stížnosti nezpochybnil, naopak přípustnost své ústavní stížnosti odvíjí od ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 zmíněného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatel tak však činí bez jakéhokoliv relevantního vysvětlení a pro tvrzený podstatný přesah vlastních zájmů nepředkládá vůbec žádné argumenty, když jen poukazuje na konkrétní okolnosti daného řízení, což však samozřejmě obecnější přesah jeho vlastních zájmů bez dalšího založit nemůže.
9. Jestliže se přitom stěžovatel domáhá ukončení "soudního ping pongu" s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1837/16, kterým Ústavní soud stěžovateli již jednou vyhověl, je třeba zdůraznit, že důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu byl postup městského soudu v rozporu se stěžovatelovým právem na zákonného soudce. V nyní ústavní stížnosti napadeném usnesení však toto stěžovatelovo základní právo není a nemůže být dotčeno, neboť městský soud nevyužil svého zákonného oprávnění podle §262 tr. ř. a nenařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (resp. jiným samosoudcem), přičemž právě tento postup městského soudu byl v minulosti terčem kritiky i ze strany Ústavního soudu z důvodů v citovaném nálezu blíže specifikovaných.
10. Domáhá-li se konečně stěžovatel výroku, jak jej specifikoval v petitu ústavní stížnosti, podle nějž má Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložit, aby ve věci rozhodoval v jiném senátu, pak Ústavní soud k projednání takového stížnostního žádání není příslušný a podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu musel rovněž tuto část návrhu odmítnout. Také na Ústavní soud se totiž vztahuje základní imperativ právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy), přičemž ovšem ze žádného zákona neplyne možnost rozhodnout způsobem, kterého se stěžovatel dožaduje.
11. Ze všech výše uvedených důvodů lze proto shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto nelze projednávanou ústavní stížnost považovat za přípustnou. Ústavním soudu proto nezbylo, než nyní posuzovanou ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj