ECLI:CZ:US:2019:2.US.3159.19.1
sp. zn. II. ÚS 3159/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, brojící proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" ze dne 13. 7. 2019, za účasti města Štětí, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 28. 9. 2019, se stěžovatelka domáhá určení, že "vstup na pozemky ve vlastnictví stěžovatelky parc. č. X1, orná půda a parc. č. X2, zastavěná plocha a nádvoří, v obci Š., katastrální území Š., zapsané u atastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, na listu vlastnictví č. X3, k němuž došlo při zákroku strážníků městské policie Š. P. B. a I. Č. proti otci stěžovatelky J. K. dne 13. 7. 2019 v době okolo 23.30 hod., je nezákonným zásahem do vlastnického práva stěžovatelky a práva nedotknutelnosti obydlí." Stěžovatelka má za to, že uvedeným zásahem byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
2. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížnost směřuje proti zásahu strážníků Městské policie Š. (dále jen "městská policie"), k němuž došlo v souvislosti s dopravním přestupkem, jehož se měl dne 13. 7. 2019 dopustit otec stěžovatelky J. K.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k tomuto zásahu došlo na jejím soukromém pozemku (pozn. Ústavního soudu: mezi účastníky incidentu v tomto ohledu nepanuje shoda, neboť jak se podává z oznámení o přestupku městské policie ze dne 11. 8. 2019, č. j. MP533/2019-2, k použití donucovacích prostředků proti podezřelému, který se snažil utéci, mělo dojít na volně přístupné betonové ploše z ulice P.). Dále uvádí, že zákroku nepředcházela žádná výzva, resp. poukazuje na to, že její otec byl škrcen, sražen na zem a zde násilím držen, následkem čehož utrpěl zhmoždění krku (přičemž dodnes trpí bolestí hlavy), zad a nohy.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění procesních podmínek řízení vyžadovaných ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
6. Pokud by totiž Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval již nyní, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, jako se stalo v nyní posuzovaném případě, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navíc namítá porušení nejen práv svých, ale (přinejmenším nepřímo) i práv svého otce. Krom již uvedeného důvodu odmítnutí je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout i proto, že stěžovatelka není oprávněna podávat ústavní stížnost za jinou osobu. V řízení o ústavní stížnosti totiž neplatí tzv. actio popularis, a stěžovatelka tak může namítat újmu výhradně na svých základních právech.
8. Ústavní soud uvádí, že právní řád stěžovatelce poskytuje hned několik možností postupu, jimiž lze brojit proti tvrzeně nezákonnému zásahu městské policie. Pokud stěžovatelka přikládala jednání strážníků trestněprávní význam, nic jí nebránilo, aby podala trestní oznámení či jiný podnět k zahájení trestního stíhání v intencích ustanovení §158 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tedy aby postupovala obdobně jako její otec. Ústavní soud současně v této souvislosti podotýká, že v rovině ústavněprávní není zakotveno jakékoliv právo na potrestání nebo právo na vydání rozhodnutí, které by odpovídalo osobnímu přesvědčení stěžovatele (srov. usnesení II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343) ze dne 26. 2. 1997). Obdobný závěr lze formulovat ve vztahu k právu na účinné vyšetřování, neboť jak zdejší soud setrvale zdůrazňuje, toto právo nenáleží každému poškozenému [u přečinů (tj. trestných činů dle §14 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) je zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného - srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) ze dne 12. 8. 2014, bod 19] a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019).
9. Případná nezákonnost zásahu strážníků mohla být dále přezkoumána v linii správní a v linii správního soudnictví, neboť obecní policie je správním orgánem (srov. ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, jenž stanoví, že obecní policie je orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou). V prvé řadě lze zmínit, že stěžovatelka mohla (a stále může) namítat porušení svých práv postupem dle ustanovení §175 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si je nicméně vědom, že stížnost podle tohoto ustanovení není považována za prostředek ochrany základních práv dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: 2007, s. 561). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
10. Pro Ústavní soud je proto podstatnější, že stěžovatelka měla a mohla využít postup podle ustanovení §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů a prostřednictvím zde předvídaného žalobního typu se případně též domoci určení, že byl daný zásah nezákonný. V případě tohoto typu správní žaloby přitom zákonodárce nepožaduje, aby žalobce vyčerpal jiné prostředky nápravy. Jakmile tedy zásah skončil, otevírá se žalobci prostor pro podání určovací žaloby ke správnímu soudu, a to bez ohledu na to, zda si předtím střežil svá práva a využil existující jiné prostředky nápravy. Z hlediska řízení před Ústavním soudem je nicméně podstatné, že se - na rozdíl od shora zmíněné stížnosti dle ustanovení §175 správního řádu - jedná o prostředek ochrany základních práv, který je nutno využít před podáním ústavní stížnosti. Ostatně sama stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá právě určení, že předmětný zásah městské policie byl zásahem nezákonným, což je ovšem otázka, ke které by se měly - vzhledem ke shora řečenému - nejdříve vyjádřit obecné (resp. správní) soudy.
11. Za dané situace je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a zčásti také jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj