ECLI:CZ:US:2019:2.US.3199.18.1
sp. zn. II. ÚS 3199/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky St.Kynzl, spol. s. r. o., se sídlem Havelská 494/31, Praha 1, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 2 Afs 214/2017-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018 č. j. 8 Af 31/2015-188, vedené pod sp. zn. II. ÚS 3199/18, a ústavní stížnosti téže stěžovatelky, zastoupené stejnou advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018 č. j. 2 Afs 266/2018-47, vedené pod sp. zn. II. ÚS 527/19, takto:
I. Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. II. ÚS 3199/18 a sp. zn. II. ÚS 527/19 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3199/18.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností ze dne dne 24. 9. 2018 vedenou pod sp. zn. II. ÚS 3199/18, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým městský soud zamítl její žalobu. Městský soud tak rozhodl poté, co jeho první rozhodnutí (kterým žalobě stěžovatelky vyhověl) bylo zrušeno v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a byl proto vázán právním názorem vysloveným nadřízeným soudem. Ústavní stížnost směřuje i proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. V záhlaví označený rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka současně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, avšak očekávajíc, že kasační stížnost bude odmítnuta jako nepřípustná, podala rovnou výše uvedenou ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením kasační stížnost skutečně odmítl jako nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť v téže věci již jednou rozhodoval. Usnesení o odmítnutí kasační stížnosti napadla stěžovatelka v pořadí druhou ústavní stížností ze dne 11. 2. 2019, které zdejší soud přidělil spisovou značku II. ÚS 527/19. I tato ústavní stížnost splňuje podmínky řízení dle zákona o Ústavním soudu [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3].
3. Podle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků či týchž rozhodnutí. Obě ústavní stížnosti tyto podmínky splňují, neboť napadly témuž soudci zpravodaji, napadají shodná rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v jednom, společném řízení vedeném proti stejné stěžovatelce, a souvisí spolu i skutkově, v osobách účastníků i v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto rozhodl o jejich spojení.
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na veřejné projednání a vyjádření se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dovolává se též porušení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny (právo na rovné zacházení, šetření podstaty a smyslu základních práv) a čl. 2 odst. 2 Listiny (omezení státní moci zákonem). Posledně namítá zásah do svého "ústavně zaručeného práva na aplikaci evropského práva" ve smyslu čl. 10 a 10a Ústavy a porušení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru).
5. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka dne 14. 1. 2014 podala na standardizovaném formuláři přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Žádala o registraci zpětně ke dni 31. 12. 2013 z důvodu účasti na sdružení, ve kterém se mělo uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet DPH, s jinými osobami povinnými k této dani [§6a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "DPH" a "zákon o DPH")]. Konkrétně ve formuláři u kolonky 12 (účastník sdružení) uvedla "ano". K formuláři nepřipojila žádné přílohy. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") stěžovatelku vyzval, aby doložila, jakého sdružení se stala členem, aby mohl ověřit její zákonnou povinnost registrace. Žalobkyně výzvám nevyhověla. Proto správce daně rozhodnutím ze dne 30. 6. 2014 její žádost zamítl s odkazem na §129 odst. 4 a 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť ani na výzvu neprokázala svou účast na tvrzeném sdružení.
6. K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015 změnilo prvostupňové rozhodnutí tak, že ve výrokové části nahradilo odkaz na §129 odst. 4 a 5 daňového řádu odkazem na ustanovení §129 odst. 3 písm. c) téhož zákona, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Odvolací finanční ředitelství se věcně ztotožnilo s názorem správce daně, avšak upřesnilo důvod zamítnutí žádosti o registraci odkazem na přiléhavější ustanovení daňového řádu [podle §129 odst. 3 písm. c) rozhodne správce daně z moci úřední o zrušení registrace, nevyhoví-li daňový subjekt výzvě k odstranění pochybností v registračních údajích].
7. Žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství městský soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 8 Af 31/2015-147 vyhověl a rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu ke kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že registrace k DPH může mít dvojí charakter, tj. může být dobrovolná, či povinná. Povinná registrace má pouze deklaratorní povahu a její účinky nastávají zpětně ke dni, kdy nastaly zákonem předvídané skutečnosti. Podle Nejvyššího správního soudu byl postup správce daně v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením §128 odst. 1 daňového řádu, které ukládá správci daně povinnost ověřit údaje v přihlášce a opravňuje ho v případě pochybností o správnosti nebo úplnosti těchto údajů vyzvat daňový subjekt k jejich vysvětlení, doložení či doplnění. Uvedená úprava je v souladu s nařízením Rady (EU) č. 904/2010 ze dne 7. října 2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty (dále jen "nařízení č. 904/2010"), jehož čl. 22 stanoví členským státům povinnost zavést postupy, jimiž se kontrolují údaje v elektronickém systému plátců DPH podle čl. 17 nařízení. Povinnost správců daně ověřit pravdivost těchto údajů pak vyplývá i z rozsudku Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-527/11 Ablessio (bod 29).
8. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že v případě povinné registrace (na rozdíl od registrace dobrovolné) je na místě větší aktivita správce daně, který má údaje z přihlášky ověřovat nejenom na základě dokladů předložených daňovým subjektem, ale především z úřední povinnosti (z veřejných rejstříků, od jiných správních úřadů). V tomto případě si ovšem správce daně nemohl podklady z úřední povinnosti obstarat, neboť sdružení (od 1. 1. 2014 byl v platném právu nahrazen pojem sdružení pojmem společnost - pozn. ÚS) nemělo právní subjektivitu a nezapisovalo se do žádného rejstříku. Jelikož stěžovatelka nedoložila smlouvu o sdružení ani neuvedla, kdo jsou další členové sdružení, neměl správce daně jinou možnost, než za účelem ověření, že nastala zákonná povinnost registrace, vyžadovat součinnost od samotné stěžovatelky. Na věc podle Nejvyššího správního soudu nedopadají závěry judikatury Soudního dvora zabývající se odepřením přidělení DIČ z důvodu předcházení daňovým únikům (již zmíněný rozsudek Ablessio), neboť v posuzované věci nešlo o takové opatření, nýbrž o pouhé ověření existence zákonné povinnosti registrace. To, že má k přihlášce připojit smlouvu o sdružení, ostatně mohla stěžovatelka vyčíst i z pokynu k samotnému registračnímu formuláři. K námitce, že moc výkonná (Ministerstvo financí) nemůže obsahem formuláře (natož pokynem k formuláři) stanovovat povinnosti, pro které nemá podklad v zákoně, Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonný podklad nachází v §92 odst. 3 daňového řádu. Proto není relevantní otázka řešená u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 19/17 (návrh na zrušení §72 odst. 1 a 2 daňového řádu, který Ministerstvu financí umožňuje vymezit obsah standardizovaných formulářů).
9. Městský soud, vázán právním názorem vysloveným kasačním soudem, v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Zamítavý rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka obsáhlou kasační stížností, jejíž obsah se z velké části shoduje s projednávanou ústavní stížností. Polemizovala s předchozími závěry Nejvyššího správního soudu a namítala, že správce daně neuvedl žádnou konkrétní pochybnost o správnosti nebo úplnosti údajů v registračním formuláři, kterou ustanovení §128 odst. 1 daňového řádu vyžaduje, aby mohl zahájit postup k odstranění pochybností v registračních údajích. Dále uvedla, že na ústním jednání, které předcházelo vyhlášení napadeného rozsudku městského soudu, jí nebyl dán prostor, aby navrhla předložení důkazů, které městský soud odmítl již před vyhlášením prvního rozsudku. Konkrétně tvrdila, že se pokoušela městskému soudu předložit smlouvu o sdružení (jak před vyhlášením prvního rozsudku, tak druhého rozsudku). Dále tvrdila, že Nejvyšší správní soud se ve svém prvním kasačním rozhodnutí odchýlil od své dosavadní stabilní judikatury (založené usnesením rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102) a toto odchýlení neodůvodnil. Nový (a rozporný) právní názor znamená, že pro oprávnění vydat výzvu podle §128 daňového řádu není třeba sdělit daňovému subjektu konkrétní pochybnosti, ale za dostačující je považováno sdělení, že správce daně není schopen tyto údaje ověřit jinak. Stěžovatelka rovněž navrhla položení předběžné otázky Soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie z důvodu nutnosti výkladu evropského práva.
10. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustnou. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze tehdy, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a v případech, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, přípustnost opětovné kasační stížnosti je tedy omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 59/2007-56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS). Není proto podstatné, zda v předchozím řízení na straně stěžovatele vystupoval stejný účastník (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 2240/13). V posuzované věci se nejedná o žádnou z výjimek přípustnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.; podstatou stěžovatelčiny argumentace je pouze přímá polemika se závazným názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím řízení.
11. V ústavních stížnostech stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy. Oběma přitom vyčítá řadu procedurálních a formálních pochybení, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, překvapivost, nesrozumitelnost a prodlevy. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že právní závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu jsou v extrémním nesouladu s vnitrostátní a unijní právní úpravou, a proto nejsou ústavně konformní. Vzniklý právní stav (kdy stěžovatelka je plátcem DPH ze zákona, ale správce daně ji odmítá registrovat) je důsledkem nepředvídatelného výkonu státní moci a narušuje legitimní očekávání stěžovatelky, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka uvádí, že legitimně očekávala, že v návaznosti na svou přihlášku ze dne 24. 1. 2014 bude od 31. 1. 2013 registrována k DPH, avšak až výzvou ze dne 14. 4. 2018 byla poprvé srozumitelně (když první výzvu ze dne 24. 1. 2014 označuje za nesrozumitelnou) vyzvána k doložení své účasti na sdružení. Výzva tedy byla pro ni překvapivá nejen s ohledem na čas, který uplynul od podání přihlášky (106 dní, přitom zákonná lhůta pro vydání deklaratorního rozhodnutí o registraci k dani je 30 dnů od podání přihlášky), ale i s ohledem na to, že nijak nekonkretizovala pochybnosti, které zákon předpokládá jako podmínku zahájení postupu k odstranění pochybností podle §128 daňového řádu. Stěžovatelka přitom přizpůsobila své jednání (podávání daňového přiznání, změna účetního softwaru atd.) nově (ze zákona) nabytému statusu plátce DPH. Právě na základě daňových přiznání registroval správce daně stěžovatelku od 1. 5. 2014 k DPH z moci úřední z důvodu překročení obratu za kalendářní měsíce leden až březen 2014. Stěžovatelka přitom nerozporuje, že splnění registrační povinnosti nemá vliv na práva a povinnosti daňového subjektu vyplývající ze zákonného statusu plátce.
12. Stěžovatelčino právo na zákonného soudce porušil Nejvyšší správní soud tím, že se odchýlil od své dosavadní judikatury bez toho, aby věc postoupil rozšířenému senátu, a dále tím, že nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, ačkoliv to stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti výslovně navrhovala.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
14. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uplatňuje obdobnou argumentaci jako před obecnými soudy.
15. Jádrem sporu je otázka, zda správce daně mohl vyzvat stěžovatelku, daňový subjekt registrující se k DPH na základě zákonné povinnosti k registraci, k předložení dokladů či údajů potvrzujících její účast ve sdružení, která plátcovství DPH a zákonnou povinnost registrace zakládá, či nikoli. Ústavní soud není povolán k vykládání předpisů podústavního práva, výklad ustanovení daňového řádu (zejm. §128 odst. 1, týkající se existence pochybnosti o správnosti nebo úplnosti údajů, a §92 odst. 3, upravující rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně) je především v rukou obecných soudů. Ústavní soud přitom neshledává výklad zvolený Nejvyšším správním soudem za extrémně iracionální nebo bezdůvodně zasahující do práv stěžovatelky. Hlavní teze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spočívá v podstatě v racionalizaci důkazního břemene v registračním řízení. Výkladem nařízení č. 904/2010 dospívá soud k závěru, že správce daně byl oprávněn požadovat postupem podle §128 odst. 1 daňového řádu po daňovém subjektu doložení tvrzených údajů za situace, kdy je povinen ověřovat jejich správnost a úplnost a nemá žádnou jinou možnost, než se obrátit přímo na daňový subjekt.
16. Jde-li o odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že by shledání nepřípustnosti druhé kasační stížnosti bylo porušením zásady rovnosti účastníků. Stěžejní námitky, které stěžovatelka uplatňovala v druhé kasační stížnost, byly věcně posouzeny již v prvním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedl, že i on sám je vázán závazným právním názorem vysloveným v předchozím řízení; stěžovatelkou znovu rozporovanou právní otázku proto nemohl opětovně posuzovat. Ústavní soud v takovémto přístup neshledává porušení práva na spravedlivý proces, jedná se naopak o prvek právní jistoty, nezbytný pro spravedlivé soudní řízení. Je pravdou, že stěžovatelka v kasační stížnosti formulovala i výtku k procesnímu postupu městského soudu - nepřipuštění navrhovaného důkazu (smlouvy o sdružení). Stejné důkazy měla stěžovatelka navrhovat už před vynesením prvního rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost v této části vůbec neposoudil a pouze konstatoval, že stěžovatelka procesní pochybení nenamítala. Ústavní soud však v tomto pochybení nespatřuje zásah do základních práv stěžovatelky, protože předložení smlouvy o sdružení až ve správním soudnictví by (ani kdyby byl důkazní návrh připuštěn) nemohlo zvrátit výsledek řízení (přezkum správního rozhodnutí je fixován do minulosti - k okamžiku rozhodování správního orgánu, tedy k tehdejšímu skutkovému a právnímu stavu, viz §75 odst. 1 s. ř. s.). Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud připustil Odvolacímu finančnímu ředitelství v řízení o kasační stížnosti argumentaci novými skutečnostmi (existence pokynu k vyplnění formuláře), pak je třeba uvést, že na existenci pokynu Nejvyšší správní soud svůj rozsudek č. j. 2 Afs 214/2017-34 nezaložil (argumentace pokynem je doplňující a okrajová).
17. Ani zásah do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce Ústavní soud ve věci neshledal. Rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatelka v řešení otázky, zda daňový řád podmiňuje oprávnění správce daně vyzvat daňový subjekt v rámci registračního řízení k doložení nebo doplnění údajů přihlášky existencí konkrétních pochybností o jejich správnosti či úplnosti. Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatelky neztotožnil. Ve stěžovatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 110/2007-102) rozšířený senát vykládal §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tedy postup správce daně ve vytýkacím řízení jako specifické části řízení vyměřovacího. V nyní posuzované věci jde o možnost správce vynutit si součinnost daňového subjektu v registračním řízení a z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soud je zřejmé, že k výkladu §128 daňového řádu tento soud přistupuje za odlišného skutkového i právního pozadí případu, než ve stěžovatelkou citovaném usnesení. Nejvyšší správní soud proto neměl povinnost postoupit věc rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s.
18. Otázkou chybné aplikace evropského práva a nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru se Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zabýval. Zastává názor, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv dohled nad dodržováním unijním právem vymezených podmínek pokládání předběžných otázek obecnými soudy. Zároveň však Ústavní soud dovodil, že za určitých okolností může být nepoložení předběžné otázky porušením ústavně zaručených práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) [srv. nález ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57); nález ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 Ústavní soud shledal, že aktuální judikatura Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2015, Wahl proti X a van Dijk, C-72/14 a C-197/14) dává obecným soudům značnou míru uvážení při posouzení zřejmosti výkladu práva EU, z čehož dovodil, že za porušení základních práv na spravedlivý proces nebo zákonného soudce lze považovat pouze případy, ve kterých obecný soud postupoval při posuzování naplnění acte clair svévolně. V případě, že obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva a toto své rozhodnutí řádně odůvodní, nepodáním předběžné otázky neporušuje právo účastníka na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ani jeho právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
19. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 214/2017-34 přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu nemá o výkladu rozhodných ustanovení Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty a nařízení č. 904/2010 pochybnosti a vypořádal se i s předchozí judikaturou Soudního dvora. Stěžovatelka výslovně požádala Nejvyšší správní soud o položení předběžné otázky až ve své kasační stížnosti, která následně byla jako nepřípustná odmítnuta. Jelikož se Nejvyšší správní soud kasační stížností věcně nezabýval a zabýval se toliko naplněním procedurálních podmínek řízení o kasační stížnosti (viz bod 16), nemohlo nevypořádání věcných námitek stěžovatelky vést k porušení jejích základních práv. Ústavní soud neshledal přesvědčivou argumentaci stěžovatelky, že v řízení o první kasační stížnosti nemohla položení předběžné otázky navrhnout, neboť nebyla v pozici stěžovatele. Účastníci řízení o kasační stížnosti jsou si rovni v právech; §109 odst. 1 s. ř. s. dává všem účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke kasační stížnosti, které stěžovatelka ostatně využila.
20. Ústavní soud závěrem poznamenává, že registrace k DPH nemá vliv na status plátce. V bodě 29 své první stížnosti stěžovatelka dokonce hovoří o tom, že se již více než čtyři roky nachází "v právním kvazi stavu, kdy je od 31. 12. 2013 plátce-neplátce". Přitom na jiném místě (bod 15 první ústavní stížnosti) si stěžuje, že ji správce daně od 1. 5. 2014 registroval k DPH na základě překročení ročního obratu.
21. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
22. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi nahradil náklady řízení. Dle citovaného ustanovení tak Ústavní soud postupuje podle výsledku řízení. Stěžovatelka byla v řízení zcela neúspěšná, proto byl její návrh odmítnut spolu s ústavními stížnostmi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu