ECLI:CZ:US:2019:2.US.3286.17.1
sp. zn. II. ÚS 3286/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem, sídlem Sedlovská 51, Ratboř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017 č. j. 25 Cdo 2912/2017-296, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. 11 Co 179/2015-224 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. srpna 2013 č. j. 10 C 403/2009-157, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále bylo zasaženo do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a byla porušena nedotknutelnost jeho obydlí podle čl. 12 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. 10 C 403/2009-157 uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 164 421 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala náhradu škody za tzv. neoprávněný odběr elektřiny v odběrném místě vedeném na jméno stěžovatele v nemovitosti na adrese T. (dále též jen "odběrné místo") a tvořil ji součet částky stanovené jako škoda za neoprávněný odběr ve výši 134 633 Kč a nákladů za zjištění neoprávněného odběru ve výši 29 788 Kč. Vzhledem k tomu, že neoprávněný odběr elektřiny byl prokázán a současně neexistují prokazatelné údaje o odběru v předchozí době, takže nebylo možné stanovit množství skutečně odebrané elektrické energie a k dohodě o náhradě vzniklé škody nedošlo, obvodní soud podle §51 odst. 1 písm. e) bodu 1 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a §14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, ve znění do 31. 3. 2011 (dále jen "vyhláška č. 51/2006 Sb."), stanovil výši škody za dobu od 20. 12. 2006 do 23. 5. 2007 postupem upraveným v uvedených právních předpisech v celkové částce 164 421 Kč, a to včetně nákladů na zjištění neoprávněného odběru.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 11 Co 179/2015-224 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením ohledně základu nároku podle energetického zákona, se stanovením výše náhrady škody podle §14 a 15 vyhlášky č. 51/2006 Sb., jakož i s jeho názorem, že nárok není promlčen. Důvodnou neshledal námitku stěžovatele ohledně správnosti posuzování provedených důkazů, která navíc nebyla schopna zvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku. K tomu uvedl, že obvodní soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, provedené dokazování bylo procesně bezchybné a pro právní posouzení věci postačující. Za nepodstatnou městský soud označil námitku, že stěžovatel na odběrném místě nebydlel trvale, neboť pro stanovení jeho odpovědnosti za škodu v dané věci postačovalo, že byl smluvním odběratelem elektrické energie v předmětné nemovitosti.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 25 Cdo 2912/2017-296 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že námitkami, které se týkaly správnosti skutkových zjištění, nebylo možno založit přípustnost dovolání, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí [§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 777/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 aj.). Namítal-li stěžovatel, že za škodu by v dané věci měla rovněž odpovídat jeho bývalá manželka, která byla v rozhodné době spolumajitelkou předmětné nemovitosti, pak především v tomto případě neuvedl, který ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání a v čem konkrétně tato námitka naplňuje. Nicméně úvaha, že žalovanou měla být i jeho bývalá manželka, by nebyla ani tak relevantní, neboť ve sporném řízení, nejde-li o nerozlučné společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř. (a v případě rozvedených manželů v řízení o náhradu škody o něj nejde), určuje okruh účastníků řízení žalobce a soud je oprávněn posuzovat opodstatněnost uplatněného nároku pouze ve vztahu k těm žalovaným, proti nimž byla podána žaloba. Konečně námitkou, že soudy neumožnily stěžovateli vyjádřit se k důkazům a navrhovat další, namítal stěžovatel vady řízení, které však samy o sobě nemohou být důvodem přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 (N 141/78 SbNU 183; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), na který poukazoval v dovolacím řízení, a který byl zveřejněn již v době rozhodování městského soudu. Rozpor s citovaným nálezem spatřuje zejména v tom, že v civilním řízení nebyla zjišťována skutečná škoda vyúčtováními za předchozí období. Obecným soudům přitom vytýká, že závěry vyplývající z tohoto nálezu vědomě a účelově nerespektovaly a v podstatě jej zcela ignorovaly. Tvrzení soudů týkající se poškození elektroměru považuje za nepřesvědčivé, účelové a zavádějící. Navíc důkazy sloužící k prokázání tvrzení vedlejší účastnice řízení ohledně neoprávněného odběru byly podle stěžovatele zmanipulovány a hodnoceny účelově. K těmto důkazům a jejich hodnocení obecnými soudy se v ústavní stížnosti podrobně vyjadřuje. Dále zpochybňuje závěry vyplývající ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního stíhání vedeného proti jeho osobě. Opakovaně poukazuje na to, že zaměstnanci vedlejší účastnice řízení byla porušena jeho domovní svoboda.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
6. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení; od obvodního soudu si rovněž vyžádal příslušný spis (sp. zn. 10 C 403/2009).
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se stěžovatelovými námitkami se sice stručně, ale dostatečně vypořádal. Námitky, jimiž stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními, rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů, nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
8. Městský soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasáhl.
9. Obvodní soud stručně uvedl, že po provedeném dokazování vydal rozsudek, jehož závěry byly potvrzeny městským soudem a Nejvyšším soudem.
10. Vedlejší účastnice řízení se ve vyjádření nejprve věnuje rekapitulaci průběhu zjištění a odstranění neoprávněného odběru elektřiny, jakož i způsobu výpočtu a vyčíslení vzniklé škody. Postup obvodního soudu při dokazování považuje za správný. Námitky týkající se dokazování v trestním řízení, z něhož také vycházely soudy ve stávajícím občanskoprávním řízení, nelze podle vedlejší účastnice řízení uplatňovat v ústavní stížnosti. Dále poukazuje na to, že stěžovatel, jako uživatel nemovitosti, je objektivně odpovědný za stav odběrného elektrického zařízení. Skutečnost, že byl zproštěn obvinění v trestním řízení, neznamená pro účely civilního řízení, že by nebyl za neoprávněný odběr elektřiny odpovědný. Vedlejší účastnice řízení se dále vyjadřuje k provádění kontroly odběrného místa, přičemž zpochybňuje a vyvrací tvrzení stěžovatele ohledně jejího průběhu.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel v replice opětovně zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15 a rovněž nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 (N 129/73 SbNU 941), přičemž jejich nerespektování považuje za porušení svého práva na soudní ochranu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
V.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, resp. pro neuvedení způsobilých důvodů dovolání, nepředkládá, když ve své ústavní stížnosti převážně pouze polemizuje s hodnocením důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními učiněnými obvodním soudem, popř. městským soudem. Ústavní soud si přitom ověřil z vyžádaného spisu, že dovolání stěžovatele skutečně postrádalo náležitosti potřebné k jeho projednatelnosti. Z formulace obsažené v dovolání, že stěžovatel podává dovolání s přesvědčením, že jsou splněny podmínky pro jeho podání s odkazem na §237 o. s. ř. v návaznosti na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a citací ustálené judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 677/2010 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/15, skutečně nelze ani při sebevětší snaze dovozovat, že předpoklady přípustnosti dovolání byly vymezeny řádně.
15. V této souvislosti je třeba připomenout, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Neformuloval-li stěžovatel přípustnost dovolání procesně přijatelným způsobem, nelze takové dovolání považovat za řádné, splňující obsahové náležitosti, tak jak je dlouhodobě a ustáleně vyžadováno judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud proto omezí pouze na stručné konstatování, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu (a to i s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání), nelze spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil, v čem stěžovatel při formulaci dovolání pochybil a proč je třeba jeho dovolání považovat za nepřípustné. S ohledem na stěžovatelovu argumentaci je tak třeba konstatovat, že jeho ústavní stížnost, směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu, je zjevně neopodstatněná.
17. Nepodal-li stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (viz výše citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu