ECLI:CZ:US:2019:2.US.3293.18.1
sp. zn. II. ÚS 3293/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 8. 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-1049 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 13. 7. 2018 č. j. KRPA-248023-728/TČ-2015-000097-REZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud rozhodl bez ohledu na pořadí došlých návrhů podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť jde o dlouhodobé zajištění majetku vysoké finanční hodnoty.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení (dále jen "policie") bylo dle §78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 5. 7. 2018 o zrušení zajištění věci - 4 000 gramů investičního zlata, 1 500 gramů zlatých slitků a firemního razítka společnosti XX, ke kterému došlo dne 16. 6. 2015 při domovní prohlídce. V záhlaví označeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") byla stěžovatelova stížnost proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nevypořádaly všechny jím vznesené námitky, jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Tvrzení policie, že zajištěné věci jsou vedeny v trestní věci jako důkaz, neboť dokládají fungování obviněných jako organizované skupiny, je dle stěžovatele v rozporu se skutečností. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu státního zastupitelství. Pochybení shledává stěžovatel rovněž v tom, že mu orgány činné v trestním řízení nepředestřely svá zjištění k vyjádření.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle které je nutno možnost jeho ingerence do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze ty nejzávažnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006, dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
10. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a obdobně též nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho".
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil především na to, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, zda není projevem svévole, a zda lze další zajištění považovat za přiměřené z pohledu časového, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
12. Napadené rozhodnutí zákonný podklad nepostrádá, když zajištění zlata probíhá v režimu podle §79a a násl. trestního řádu, a je o něm rozhodováno orgány touto právní úpravou předpokládanými. O zamítnutí žádosti stěžovatele o zrušení zajištění bylo rozhodnuto podle §78 odst. 7 trestního řádu. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se rozhodující orgány vypořádaly s jeho námitkami, Ústavní soud má za to, orgány činné v trestním řízení dostatečně vysvětlily důvody, ze kterých vyplývá, že předmětné věci jsou i nadále důležité pro trestní řízení, takže jejich vrácení stěžovateli nepřichází v úvahu. Stěžovatel zde poněkud přeceňuje nároky, jaké lze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást. Z obdobného důvodu není přiléhavý ani stěžovatelův názor, že určitá část argumentace státního zastupitelství mu měla být před vydáním napadeného rozhodnutí předestřena. Je přirozené, že v této fázi trestního procesu nemusejí být veškeré skutečnosti postaveny na jisto a může docházet k určitému vývoji. Tvrzení stěžovatele vztahující se k provedení domovní prohlídky, v jejímž rámci byly věci zajištěny, a příslušnosti soudu k povolení domovní prohlídky, jakož i další námitky obsažené v ústavní stížnosti (jako např. údajná nezákonnost rozhodnutí správce daně v rámci daňového řízení) nemají podle Ústavního soudu z hlediska zákonnosti napadeného usnesení žádný podstatný význam. Není navíc od věci připomenout, že nařízení domovní prohlídky, při níž k zajištění věcí došlo, jakož i způsob jejího provedení (ke kterému došlo dne 16. 6. 2015), již byly předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, přičemž ústavní stížnost stěžovatele a dalších osob byla odmítnuta (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1915/15).
13. Pokud jde o otázku další odůvodnitelnosti trvání zajištění po cca 3 letech, i když platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové limity, Ústavní soud nemá za to, že by v dané věci již došlo k jejich překročení. Současnou délku trvání zajištění dosud nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu (u nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07 šlo o případy, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci sp. zn. II. ÚS 3662/14 se věc v přípravném řízení již nenacházela, když byla vrácena "pouze" před soud prvého stupně, ovšem doba trvání zajištění dosáhla téměř devíti let).
14. Ve vztahu k námitkám týkajícím se zásahu do práv společnosti XX Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti může stěžovatel brojit pouze proti zásahu do vlastních práv, nikoli do práv jiné osoby. Námitku stěžovatele týkající se nahlížení do spisu již dostatečně vypořádal státní zástupce, přičemž na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na přednostní projednání věci, Ústavní soud důvody k upřednostnění posuzované ústavní stížnosti před ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu