ECLI:CZ:US:2019:2.US.3329.19.1
sp. zn. II. ÚS 3329/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 22 Cdo 1542/2019-294, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019 č. j. 28 Co 28/2019-268 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 6. 2017 č. j. 5 C 99/2016-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Praha - západ napadeným rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 5 C 99/2016-79 určil, že tam specifikované pozemky v k. ú. Hradištko pod Medníkem zapsané na LV č. X jsou ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky. To potvrdil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení vyšel z námitek stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel v roli dovolatele nesouhlasil s postupem soudů obou stupňů, které zamítly návrh stěžovatele na provedení jeho účastnického výslechu a výslechu jím navrženého svědka. Má za to, že pouze na základě těchto důkazů mohly být zjištěny okolnosti umožňující uzavřít, že nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví stěžovatele, a nikoliv součástí společného jmění účastníků řízení, jak požadoval ve svých podáních. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k námitce stěžovatele, že zamítnutí těchto důkazních návrhů nižší soudy adekvátně neodůvodnily, a proto je jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a své rozhodnutí odůvodnit. Podle Nejvyššího soudu však v poměrech projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč některé z důkazů navržených stěžovatelem neprováděl (a to ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a i s ohledem na procesní postup stěžovatele v pozici žalovaného, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3889/2014).
4. Ústavní soud z odůvodnění okresního soudu (str. 3, 5. a 6. odstavec) zjistil, že tento vysvětlil, že výslech navrženého svědka, byť by byl pro stěžovatele příznivý, nemůže zvrátit, že stěžovatel neprokázal žádným věrohodným listinným důkazem, že mu byla poskytnuta půjčka 40 milionů korun. Dále odůvodnil, že přihlédl k tomu, že majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů a je třeba přesvědčivě prokázat opak, což se stěžovateli nepodařilo. K neprovedení stěžovatelova účastnického výslechu pak okresní soud poukázal na to, že takovýto výslech má pouze podpůrnou důkazní hodnotu a stěžovatel se opakovaně k jednání nedostavoval.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené již před Nejvyšším soudem. Dále uvádí, že má za to, že jím navržený výslech svědka byl pro posouzení celé věci naprosto klíčový, chtěl jím totiž prokázat, že právě svědek financoval nákup předmětných nemovitostí. Obecné soudy však navržený důkaz zamítly s tím, že jej není zapotřebí. Stěžovatel k tomuto uvádí, že takovéto odůvodnění nepovažuje za dostačující. I kdyby snad rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele bylo procesně správné, což stěžovatel odmítá, je přesvědčen, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily zamítnutí provedení tohoto důkazního návrhu. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 a na nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 z nichž vyplývá, že v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo adekvátně rozhodnuto, zakládají ve svém důsledku nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Stěžovatelova polemika se skutkovými závěry a právním hodnocením obecných soudů je založena zejména na hodnocení podústavního práva a skutkových okolností případu, nemá tedy dostatečný ústavní rozměr.
10. Argumenty stěžovatele o institutu tzv. opomenutého důkazu ústavní rozměr mají, neboť skutečně z judikatury Ústavního soudu plyne, že jsou obecné soudy povinny, pokud nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka řízení "vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu" (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13).
11. Ze zjištění Ústavního soudu však vyplývá, že se všechny soudy, na něž se stěžovatel obrátil, s nevyhověním jeho důkazním návrhům vypořádaly a zejména okresní soud náležitě odůvodnil, proč je neprovedl (srov. výše bod 4 tohoto usnesení).
12. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu