ECLI:CZ:US:2019:2.US.3388.18.1
sp. zn. II. ÚS 3388/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vítka, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem Václavské náměstí 76, Letohrad, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 7 As 258/2018-30, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 6. 2018 č. j. 52 A 79/2017-60 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23. 8. 2017 č. j. KrÚ 57512/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.
2. Městský úřad Letohrad (dále jen "městský úřad") uložil stěžovateli pokutu 5 000 Kč a náhradu nákladů ve výši 1 000 Kč rozhodnutím ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 6573/2016/MULET/1210 za přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) tehdy účinného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se dopustil tím, že dne 23. 9. 2016 úmyslně znemožnil Mgr. Bc. Renátě Bělohlávkové (dál jen "poškozená") opravu štítové zdi jejího domu na adrese X. V dopoledních hodinách totiž vystrčil ze střechy svého domu dvě kovové trubky kolmo k nebi, čímž znemožnil přisunutí klece jeřábu nad svůj dům a provedení prací na sousedním domě. Dle vyčíslení městského úřadu vznikla škoda ve výši 28 712 Kč, se kterou byla poškozená odkázána na soudní řízení. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodl Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že zrušil výrok o výši škody, protože k jejímu určení by bylo potřeba znaleckého posudku. Ve zbytku odvolání zamítl, neboť v postupu městského úřadu neshledal pochybení.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl výše specifikovaným rozsudkem. Vyšel z toho, že stěžovatel prokazatelně věděl o zamýšlených stavebních pracích na domě poškozené. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že umístění trubek na střechu domu pak bylo pouze za účelem znemožnění prací, nikoliv za účelem umístění antény, jak stěžovatel tvrdil. Krajský soud pak dále uvedl, že předmětem řízení nebylo ověření, zda poškozená měla povolení potřebná k provádění stavebních prací, ale zda se stěžovatel choval účelově tak, aby jí zabránil v plánovaných činnostech a tím narušil pokojné občanské soužití mezi sousedy.
4. Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji rubrikovaným rozsudkem zamítl. Uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti nerozporoval skutkové okolnosti, které byly relevantní pro posouzení spáchání přestupku. Uvedl, že stěžovatel ve své stížnosti pouze hledal další argumenty, proč měl oprávnění zabránit poškozené ve stavebních pracích.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména tím, že se soudy odmítly zabývat otázkou, zda poškozená měla potřebná povolení k provedení stavebních prací a zda tak měl důležitý zájem na tom, aby jí zabránil v užití vzdušeného prostoru nad svým pozemkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pouze bránil svůj majetek, na což poškozenou dopředu upozorňoval, nemohlo jít o žádnou provokaci. K předmětným tyčím uvedl, že je neodstranil proto, že byly stavebním úřadem označeny za černou stavbu a ten hodlal nařídit jejich odstranění. Dále pak tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako přestupek, odňaly soudy a krajský úřad stěžovateli jeho právo bránit svůj majetek, čímž porušily jeho právo garantované mu v čl. 11 Listiny.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v soudním řízení správním a v řízení před krajským úřadem. Stěžovatel v něm byl uznán vinným spácháním přestupku proti občanskému soužití. Jeho obsáhlá stížnost je však pouze polemikou se závěry, které učinily soudní orgány a krajský úřad. V argumentaci se pak stěžovatel mnohdy odklání od skutečného merita daného případu a spekuluje nad dalšími důvody, proč pro něj bylo možné a souladné se zákonem bránit poškozené v plánovaných pracích. Stěžovatelem uvedené polemika tak směřuje proti výkladu podústavního práva a nedosahuje potřebné ústavněprávní roviny. V této souvislosti musí Ústavní soud připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu