ECLI:CZ:US:2019:2.US.341.19.1
sp. zn. II. ÚS 341/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIPETROL RPA, s. r. o., sídlem Záluží 1, Litvínov, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem, sídlem Slezská 2127/13, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 25 Cdo 885/2018-245, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 10 Co 79/2017-221 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 46 C 521/2014-196, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 885/2018-245 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 10 Co 79/2017-22, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 11. 2016 č. j. 46 C 521/2014-196, kterým jí bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2.781.631 Kč s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí odkázal na to, že stěžovatelka dovolání téměř shodného obsahu podala v obdobném sporu mezi týmiž účastníky ve skutkově téměř totožné věci, a Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 4. 1. 2018 sp. zn. 25 Cdo 5187/2017.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje soudní řízení, přičemž za nejpodstatnější považuje námitku o neprokázání výše škody tvrzené vedlejším účastníkem. Uvádí, že existenci škody na lesních porostech zjišťují zaměstnanci vedlejšího účastníka, přičemž znalec RNDr. Pavel Hadaš ve svém posudku potvrzuje správnost takového výpočtu, aniž by se na jejím zjištění podílel, pouze provádí matematický úkon, jímž rozdělí údaj o výši škody mezi jednotlivé producenty emisí. Stěžovatelka nemá k dispozici údaje potřebné k prokázání škody a její výše, má k dispozici pouze "opěrné body", které mohou podpořit pravděpodobnost jejího tvrzení o nesprávnosti údajů předkládaných vedlejším účastníkem. Stěžovatelka tvrdí, že nesprávným závěrem soudů všech stupňů, že znalec provádí zjištění škody a určení její výše, a jeho formalistickým zjištěním byla porušena její ústavně zaručená práva na ochranu majetku a na soudní ochranu. Stěžovatelka vyjadřuje názor, že její procesní obranu spočívající v tvrzení, že škoda a její výše není prokázána, Nejvyšší soud zcela pominul. Dále se domnívá, že obecné soudy svým rozhodnutím nadřadily státní vlastnictví tím, že vznik škody na státním vlastnictví je považován za prokázaný pouze na základě prohlášení státního podniku.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud navazuje na závěr Nejvyššího soudu poukazující na právní i skutkovou podobnost stěžovatelčiny nyní posuzované věci s případem, o němž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 4. 1. 2018 sp. zn. 25 Cdo 5187/2017. Toto rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející bylo podrobeno i přezkumu Ústavního soudu, který shledal argumenty stěžovatelky nedůvodné a ústavní stížnost odmítl svým usnesením sp. zn. III. ÚS 1066/18 ze dne 7. 2. 2019 jako zjevně neopodstatněnou. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by se od těchto závěrů měl odchýlit.
6. Skutkově i právně shodnou problematikou, tj. otázkou náhrady škody za poškození lesních porostů z důvodu imisí a její výší, se Ústavní soud již dříve opakovaně zabýval, přičemž ve všech případech ústavní stížnosti proti rozhodnutím o uložené povinnosti k náhradě škody odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 3089/08, ze dne 5. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 509/08, ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3375/12, ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 1211/13 nebo ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1821/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od svých předchozích rozhodnutí odchýlit.
7. Ústavní soud zevrubně obdobnou argumentaci stěžovatelky již vyřešil v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1821/16. V tehdy posuzované věci stěžovatelka také označila za základní spornou otázku prokázání vzniku a výše škody, přičemž vyjádřila nesouhlas s názorem soudů, že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení inhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie, a zpochybnila metodiku tohoto znalce, který škodu ani její výši nezjišťuje a nepřezkoumává, ale přebírá ji bez dalšího od žalobce, a pouze pomocí rozptylového modelu rozpočítává mezi jednotlivé zdroje znečišťování. Ústavní soud si pro své závěry opatřil přehled právní úpravy a praxe ve vybraných evropských zemích, vyšel z právní úpravy Evropské unie v oblasti odpovědnosti za životní prostředí [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES, o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, transponované do českého právního řádu zákonem č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů], z příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie (věci C-378/08, C-379/08 a C-380/08, a C-534/13) i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, týkající se škod na životním prostředí, přičemž pro připuštění k meritornímu posouzení, natož
pro vyhovění ústavní stížnosti neshledal žádný důvod.
8. I v nyní posuzované věci z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy věcí podrobně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, přičemž se řádně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky. Soudy byly srozuměny s tím, že přesnou výši škody způsobené v rozhodném období imisemi na lesních porostech lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, resp. že ji zjistit nelze vůbec; jde o typický případ, kdy je namístě postup podle §136 o. s. ř., tedy určení výše škody podle úvahy soudu. Není pak jejich pochybením, převzaly-li znalcem popsaný způsob výpočtu s přihlédnutím ke všem jeho limitům vyplývajícím z provedených důkazů, neboť dosud neexistuje přesnější modelový výpočet. Metodika RNDr. Pavla Hadaše je ostatně obecně uznávána nejenom praxí obecných soudů, ale jak vyplývá ze závěrů Ústavního soudu, učiněných v poukazovaných obdobných věcech, akceptuje ji i Ústavní soud. K námitkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání odmítnuto, byť i větší část argumentace, včetně odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu, zabývající se stejnou problematikou, byla provedena v citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5187/2017, na něž Nejvyšší soud napadeným usnesením odkázal.
9. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu