ECLI:CZ:US:2019:2.US.3489.19.1
sp. zn. II. ÚS 3489/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kojetínského, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, č. j. 25 Cdo 2468/2019-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 21 Co 103/2019-137, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2019, č. j. 34 C 126/2018-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou dne 11. 11. 2019 a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel, jako budoucí kupující, uzavřel dne 22. 8. 2014 s žalovanou, Alexandrou Dlouhou, jako budoucí prodávající, smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl závazek účastníků uzavřít ve sjednané lhůtě kupní smlouvu, jíž by žalovaná prodala stěžovateli bytovou jednotku za kupní cenu 4.275.000 Kč. Proti žalované bylo posléze, ještě před uplynutím lhůty k uzavření smlouvy, zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci se konala dražba předmětné bytové jednotky, do níž se stěžovatel přihlásil a vydražil ji za cenu 7.020.000 Kč. Stěžovatel následně uplatnil nárok na náhradu škody, jež mu měla dle jeho názoru vzniknout tím, že za nabytí vlastnického práva k bytové jednotce musel vynaložit celkem o 3.025.800 Kč víc, než by zaplatil v případě, že by žalovaná řádně splnila své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním či opomenutím žalované, ať již z důvodu porušení podmínek budoucí smlouvy kupní či z důvodu porušení jiných smluvních či zákonných povinností, a skutečností, že stěžovatel v dražbě vydražil předmětnou bytovou jednotku za výše uvedenou cenu.
4. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatele (odkazujícímu na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Uvedl, že porušení smluvních povinností žalovanou tvrzenou škodu stěžovatele nevyvolalo, resp. v důsledku této skutečnosti stěžovatel nemusel v dražbě vynakládat o částku 3.025.800 Kč navíc, když se dražby zúčastnil dobrovolně a žádná povinnost vydražit byt za částku 7.020.000 Kč mu tím nevznikla. Odvolací soud odlišil požadavek stěžovatele od případů řešených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, 25 Cdo 4087/2014 a 25 Cdo 2819/2013, v nichž šlo o jiný nárok, totiž o ušlý zisk představovaný rozdílem mezi výhodně sjednanou cenou v nerealizované smlouvě o smlouvě budoucí a skutečnou hodnotou věci, kterou poškozený nenabyl. Dle městského soudu však stěžovatel takový nárok (na ušlý zisk) neuplatnil.
5. Tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že "do řetězce příčin vedoucích k vynaložení příslušné částky ze strany žalobce tak vstoupila zcela nová, na jednání žalované nezávislá a pro vznik tvrzené škody rozhodující skutečnost spočívající v žalobcově rozhodnutí nabýt bytovou jednotku v rámci konané dražby, jež způsobila přerušení příčinné souvislosti mezi dřívějším počínáním žalované a nastalým následkem. Zvýšená cena za nabytí majetku, resp. její rozdíl oproti původně sjednané kupní ceně (tak vymezil žalobce předmět řízení), není ušlým ziskem, nýbrž snížením jeho majetkového stavu, k němuž dovolatel přistoupil na základě vlastní úvahy. Nejde ani o tzv. zbytečně vynaložené náklady (skutečná škoda), protože žalobce nebyl objektivně nucen je vynaložit, a v případě, že by tak neučinil, jeho majetkový stav by se nezměnil." Nejvyšší soud dále vysvětlil, proč na nyní projednávanou věc nedopadá shora uváděná judikatura dovolacího soudu.
6. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání a dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně uvádí, že na projednávanou věc plně dopadají závěry z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2819/2013 a 25 Cdo 2858/2015. Uvádí, že tato rozhodnutí "obsahují nosnou argumentaci zcela přiléhavě použitelnou na modifikaci skutkových okolností věci stěžovatele, a to jen v rozsahu posouzení nároku nikoliv jako ušlého zisku ale jako nároku za škodu vzcházející." Má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je překvapivé, a to ve smyslu výkladu práva a interpretace vlastní judikatury dovolacího soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obvodní i městský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, proč návrhu stěžovatele nevyhověly. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že se obecné soudy pečlivě zabývaly hlavním argumentem stěžovatele dovolávajícím se použitelnosti shora citované judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dospěly k závěru o skutkové odlišnosti nyní projednávaného případu (srov. rozsudek městského soudu, bod 10; usnesení Nejvyššího soudu, s. 3). Na tomto závěru nehodlá zdejší soud, a to i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz], cokoliv zpochybňovat. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
11. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu