ECLI:CZ:US:2019:2.US.3546.19.1
sp. zn. II. ÚS 3546/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele H - nábytek s.r.o., sídlem Uničovská 181/34, Šternberk, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 19 C 300/2017-621 ze dne 2. září 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením v průběhu řízení o zaplacení částky 668 227,14 Kč k námitce žalovaného stěžovatele o podjatosti znaleckého ústavu pro poměr k žalobkyni Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky Okresní soud v Olomouci rozhodl tak, že znalecký ústav Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta, IČ 62156489, Zemědělská 3, 613 00 Brno, není vyloučen z projednávané věci. Znalecký ústav se k námitce podjatosti vyslovené stěžovatelem vyjádřil tak, že zpracovatel posudku Ing. Jiří Procházka zpracoval posudek nezávisle a objektivně na základě skutečností a informací uvedených ve spise a dlouholetých zkušeností. Otázky položené soudem byly zodpovězeny objektivně a odpovědi byly podloženy faktickými argumenty opírajícími se o platné normy. Znalecký ústav připustil, že existuje spolupráce mezi Mendelovou univerzitou v Brně a agenturou ochrany přírody. Předmětná spolupráce se nicméně týká pouze vědeckovýzkumných aktivit v oblasti péče o přírodu a krajinu, nikoli v oboru dřevařského inženýrství. Jedná se tedy o zcela odlišné předměty činnosti a týmy odborných pracovníků. Znaleckých ústavů s odborností v oblasti kompozitních materiálů na bázi dřeva a jejich vlastností je na území České republiky díky specifickému zaměření velice málo. Okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že k vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení. V daném případě pak soud dospěl k závěru, že důvody pro vyloučení znaleckého ústavu tu nejsou, neboť k naplnění požadované intenzity vztahu k žalobkyni ze strany znaleckého ústavu nedošlo. Nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti znaleckého ústavu teprve poté, až byl znalecký posudek vypracován a jeho závěry pro něj nevyzněly příznivě.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že má pochyby o nestrannosti předmětného znaleckého ústavu a že nemá žádný další prostředek k ochraně svého práva ohledně rozhodování o podjatosti znaleckého ústavu. Stěžovatel se domnívá, že je součástí jeho práva na spravedlivý proces vyloučení znaleckého ústavu a následné ustanovení nového znalce, u něhož by již nebyl důvod pochybovat o jeho nepodjatosti k účastníku řízení. S ohledem na existenci pochybností o nepodjatosti znaleckého ústavu je stěžovatel přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho práv na ústavní úrovni, neboť se domnívá, že má právo na posouzení věci nestranným a nezávislým znalcem a že na úrovní podústavního práva k vyloučení znalce postačuje, aby zde byly pochybnosti o jeho nepodjatosti.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016). K obdobnému závěru Ústavní soud dospívá i v případě podjatosti ustanoveného znaleckého ústavu.
6. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou totiž příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného znalce zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v civilním soudnictví skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka