ECLI:CZ:US:2019:2.US.3547.19.1
sp. zn. II. ÚS 3547/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2017, č. j. 10 C 41/2017-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 30 Co 115/2018-163, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019, č. j. 21 Cdo 2131/2019-286, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatel se žalobou domáhal na žalovaném Mgr. Marku Hovorkovi zaplacení částky 80.000 Kč z titulu tvrzené diskriminace z důvodu věku. Žalovaný měl dne 1. 11. 2013 na webových stránkách pracovního serveru HyperInzerce zveřejnit nabídku na "překlady z francouzštiny do češtiny a obráceně". Stěžovatel na tuto nabídku reagoval e-mailem a následujícího dne obdržel od inzerenta zamítavou odpověď s odůvodněním, že "věkový limit je 26 let". Od počátku řízení bylo nesporné, jak se inzerent jmenuje. Pro účely podání žaloby však musel stěžovatel znát i adresu bydliště inzerenta. Tuto adresu si vyhledal stěžovatel sám a na základě těchto identifikačních údajů podal žalobu proti žalovanému. V řízení před soudy však vyšlo najevo, že zažaloval nesprávnou osobu, pouze se stejným jménem. To ostatně stěžovatel sám v řízení před soudem prvního stupně připustil a soudu podal návrh na ověření a zjištění adresy inzerenta, kterého měl v úmyslu žalovat. Soud byl však ve vztahu k tomuto návrhu nečinný. V mezidobí bylo dokonce nařízeno jednání ve věci. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že stěžovatelem žalovaná osoba není ve věci pasivně legitimována a z těchto důvodů byla nyní napadeným rozsudkem obvodního soudu žaloba zamítnuta, aniž by bylo přihlédnuto ke stěžovatelovu návrhu na ověření adresy inzerenta. Závěrům obvodního soudu následně přisvědčil i odvolací městský soud, který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Obdobně postupoval i Nejvyšší soud, který následné dovolání stěžovatele odmítl.
3. Stěžovatel namítá, že obvodní soud stěžovateli neposkytl potřebnou součinnost, ačkoliv k tomu byl ze zákona povinen. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je nepřesné označení strany sporu v návrhu odstranitelnou vadou, takže je povinností soudu dát účastníku řízení možnost takový nedostatek odstranit (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 242/98). Stejně tak podle ustálené judikatury platí, že soud musí žalobce poučit ve věci správného označení účastníků i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soudy by měly dříve, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 338/97, a nález ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. II. 73/03). Dále stěžovatel namítá nesprávný postup obvodního soudu, který nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání. Stěžovatel údajně (navzdory tvrzení soudu) svoji žádost dostatečně odůvodnil a z tohoto odůvodnění je patrné, že na straně stěžovatele byla dána objektivní překážka, pro kterou se nemohl nařízeného jednání zúčastnit. Zamítnutí této žádosti navíc nebylo stěžovateli doručeno a stěžovatel se o zamítavém rozhodnutí soudu dozvěděl jen díky vlastní aktivitě. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1305/2002, podle kterého pokud účastník řízení s dostatečným časovým předstihem požádal o odročení jednání, a přitom mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí o nevyhovění této žádosti, došlo takovým postupem soudu k odnětí možnosti jednat před soudem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive rozhodnutím je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za
spravedlivé.
5. Již z výše provedené rekapitulace námitek stěžovatele se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je výhradně vyjádření nesouhlasu s výkladem podústavního práva a skutkovými okolnostmi případu. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích stěžovateli náležitě objasnily, proč napadená rozhodnutí vydaly, a zodpověděly všechny námitky stěžovatele. Zejména odvolací soud přiléhavě vyložil, že je nepřípustné v průběhu řízení dosáhnout změnou bydliště žalovaného toho, že by došlo k záměně žalovaného, a tím odstranit vadu žalobního návrhu (srov. odst. 12 napadeného rozhodnutí městského soudu).
6. Jestliže pak stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, je třeba uvést následující. Nálezy, kterými stěžovatel argumentuje, dopadají na skutkově odlišné situace. V nálezech sp. zn. II. ÚS 242/98, sp. zn. I. ÚS 338/97 a sp. zn. II. 73/03, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud rozhodoval vždy shodně o situaci, kdy byl v žalobním návrhu označen za účastníka řízení subjekt bez právní subjektivity. V těchto případech Ústavní soud skutečně dospěl k závěru, že zde existuje poučovací povinnost obecných soudů, které mají žalobce poučit stran správného označení účastníků. Jak je nicméně patrné ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci se jedná o situaci odlišnou. Stěžovatel totiž v žalobě označil žalovaného formálně správně v tom smyslu, že žalovaný měl procesněprávní subjektivitu, a z tohoto pohledu nebylo stěžovateli čeho vytknout. Jestliže teprve v průběhu řízení dospěl stěžovatel k závěru, že žaluje nesprávnou osobu, měl vzít žalobu zpět a případným novým podáním zahájit řízení proti osobě správné. Záměna účastníků řízení totiž není vadou žalobního návrhu, na kterou by měl soud stěžovatele upozorňovat. Jestliže tak stěžovatel neučinil a podanou žalobu nevzal zpět, postupoval obvodní soud správně, pokud žalobu stěžovatele s ohledem na nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného zamítl.
7. S námitkou stěžovatele, vztahující se k nevyhovění jeho žádosti o odročení jednání soudu, se obecné soudy rovněž řádně vypořádaly (str. 3 napadeného rozhodnutí obvodního soudu, odst. 9 napadeného rozhodnutí městského soudu). Pokud stěžovatel nedoložil důvod, pro který žádá o odročení jednání, přičemž za tento důvod nemůže být považována jeho pracovní doba, nemohla být posouzena taková žádost jako důvodná. Proto je také nutné odmítnout argumentaci stěžovatele, jenž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1305/2002, neboť v této věci obecné soudy pochybily, jelikož žádost o odročení jednání soudu byla v tomto případě řádně odůvodněna (na rozdíl od nyní rozhodované věci stěžovatele).
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu