ECLI:CZ:US:2019:2.US.3558.19.1
sp. zn. II. ÚS 3558/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019 sp. zn. 1 Co 31/2019 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019 č. j. 70 Co 107/2019-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 11. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti shora označeným rozhodnutím.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Z úřední činnosti se totiž podává, že stěžovatel podal již mnohokrát ústavní stížnosti trpící stejnou vadou a na tuto skutečnost byl opakovaně upozorňován s poučením, že neodstranění vady ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti (srov. kupř. řízení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14, III. ÚS 3058/18 a IV. ÚS 3061/18). Přesto však stěžovatel nadále volí postup, kterým přehlíží zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přitom i ze samotného obsahu této ústavní stížnosti je zřejmé, že si je stěžovatel povinnosti zajistit si advokátní zastoupení dostatečně vědom.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Stejným způsobem postupoval ostatně již v řízeních stejného stěžovatele (jen za právě uplynulý měsíc), vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3202/19, III. ÚS 3201/19, III. ÚS 3130/19, I. ÚS 3129/19.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka