ECLI:CZ:US:2019:2.US.3684.19.1
sp. zn. II. ÚS 3684/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, č. j. 6 Tdo 1000/2019-731, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019, č. j. 8 To 84/2019-682, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudil Plzeň-jih ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 2 T 44/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle ustanovení §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle ustanovení §331 odst. 3 za užití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zrušil z podnětu odvolání stěžovatele citovaný rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle ustanovení §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině ústavní stížností napadeného rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle ustanovení §331 odst. 3 za užití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděné základní právo. Stěžovatel uvádí, že rozsudek krajského soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou nesprávné z hlediska právního posouzení skutku a rovněž i nepřezkoumatelné vzhledem k závěrům, které soudy obou stupňů prezentují. Zdůrazňuje, že ke skutku zakládajícímu shora zmíněné trestné činy nemohlo dojít tak, jak se podává z usvědčující svědecké výpovědi. Stěžovatel má za to, že se obecné soudy nevypořádaly s rozpory v této výpovědi, resp. nevypořádaly se s pochybnostmi, a tedy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud však v nyní projednávaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
9. Ústavní soud dále uvádí, že ve vztahu k pravidlu in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, jehož se stěžovatel (poměrně vágně) dovolává, je vyžadováno, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele.
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 15). Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již dovolací soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě nebyl dán důvod k přezkoumávání dokazování provedeného okresním a krajským soudem, neboť zde neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud uvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 15), že "výsledky dokazování pak obviněného jednoznačně a bez důvodných pochybností usvědčují, kdy podkladem o vině obviněného není jen výpověď přímého svědka Rodrigueze, ale také na tuto výpověď navazující další provedené důkazy, které s jeho vypovědí jednak korespondují, jednak svědčí o věrohodnosti uvedeného svědka." Ústavní soud je toho názoru, že námitky týkající se hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, které stěžovatele opětovně předkládá i v nyní projednávané ústavní stížnosti, byly obecnými soudy podrobně a přesvědčivě vyvráceny, na což ostatně upozornil již dovolací soud (usnesení Nejvyššího soudu, bod 15; rozsudek okresního soudu, body 9-10; rozsudek krajského soudu, s. 3-8).
13. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu