ECLI:CZ:US:2019:2.US.3721.19.1
sp. zn. II. ÚS 3721/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Miloše, zastoupeného JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 30 Cdo 4273/2017-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-181, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-189, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2016, č. j. 28 C 191/2015-155, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel se žalobou ve znění jejího rozšíření ze dne 24. 8. 2016 domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jako žalované, zadostiučinění ve výši 582.304,80 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97 a náhrady škody ve výši 1.862.581,66 Kč, která mu měla vzniknout rovněž v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky uvedeného řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele "s návrhem, aby soud konstatoval, že nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97 a v souvisejících odvolacích řízeních, vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 (28) Co 135/2000, sp. zn. 27 Co 504/2003 a sp. zn. 47 Co 308/2011, došlo k zásahu do práva [stěžovatele] na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod" (výrok I.), zastavil řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 186.000 Kč (výrok II.), uložil žalované zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 186.000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do 14. 8. 2015 (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky 396.304,80 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), jakož i částky 1.862 581,66 Kč (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-189, zamítavý výrok I. rozhodnutí obvodního soudu tak, "že se konstatuje, že nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1788/97 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod" (výrok I.), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV. ohledně částky 164.595,80 Kč s příslušenstvím, jinak tento zamítavý výrok změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 231.709 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do zaplacení (výrok II.), potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku V. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
5. Tento rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl částečně podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a částečně podle ustanovení §218 písm. b) ve spojení s §243c odst. 3 věty první o. s. ř.
6. Stěžovatel se s těmito závěry obecných soudů neztotožnil a napadá je předkládanou ústavní stížností. V odkazu na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 uvádí, že náhrada za nemajetkovou újmu měla být zvýšena, neboť předmět řízení pro něj měl - v intencích uváděného stanoviska - zásadní význam. Je toho názoru, že "pakliže se tak bez řádného zdůvodnění nestalo [tedy nedošlo ke zvýšení náhrady za nemajetkovou újmu], jde o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, práva na předvídatelné rozhodnutí (stavícího na povinnosti soudů a orgánů veřejné moci obecně v obdobných případech rozhodovat obdobně), a tedy o nepřiměřený a nepřípustný zásah do právní jistoty stěžovatele." Závěr obecných soudů, že "úroky přirostlé za dobu řízení k žalované jistině nejsou v příčinné souvislosti s porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, když dle soudu [stěžovatel] mohl odvrátit daný stav tím, že by pohledávku uhradil", považuje stěžovatel za překvapivý, a tudíž zasahující do právní jistoty.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obvodní i městský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu, přičemž v tomto jejich postupu zdejší soud nespatřuje cokoliv protiústavního.
10. Ústavní soud proto pouze nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné připomenout, že se ve své judikatuře v minulosti přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu již opakovaně zabýval a vymezil zde základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551); nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, event. vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jedná se tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, jenž představuje jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Samotné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je ovšem primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu, přičemž posouzení existence případně vzniklé újmy tak bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06].
11. Z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní posouzení otázky, zda přiznané zadostiučinění (co do jeho formy, příp. co do přiznané výše) je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd. na straně dotčené osoby, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jak ostatně Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy.
12. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal i právní závěry obvodního soudu, resp. městského soudu, přičemž dospěl k závěru, že tyto soudy v nyní projednávaném případě zmíněným požadavkům dostály. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy provedly potřebné důkazy (tj. důkaz spisem Okresního soudu v Hodoníně vedeného pod sp. zn. 9 C 1778/97), správně zjistily skutkový stav věci a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu a související judikaturu, včetně základních tezí stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Ústavní soud s ohledem na svoje již výše předestřené postavení v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů zpochybňovat. Uvedené platí rovněž ve vztahu k předkládanému návrhu na náhradu škody, neboť i u něj obvodní i městský soud při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně a přesvědčivě vyložily, proč jej zamítly (srov. rozsudek městského soudu, s. 7; rozsudek obvodního soudu, s. 11). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
14. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu