ECLI:CZ:US:2019:2.US.3759.19.1
sp. zn. II. ÚS 3759/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vanity Club, s. r. o., se sídlem Příkop 843, Brno, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 44 To 426/2019, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "Policie ČR") ze dne 3. 9. 2019, č. j. KRPA-277737-112/TČ-2018-000094-PAS, za účasti Městského soudu v Praze a Policie ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou dne 25. 11. 2019 (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze a Policie ČR, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a její základní práva zaručené čl. 2 odst. 3, odst. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Policie ČR byla podle ustanovení §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30.000 Kč, neboť přes předchozí napomenutí opakovaně nevyhověla výzvě k součinnosti (podání svědecké výpovědi) týkající se objasnění obchodních vztahů s obchodní společností X a jejím jednatelem P. M. Proti shora uvedenému usnesení o uložení pořádkové pokuty podala stěžovatelka stížnost podle ustanovení §141 trestního řádu, kterou ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
3. Stěžovatelka se s těmito závěry neztotožnila a napadá je ústavní stížností, přičemž předkládá v zásadě obdobné námitky jako v předchozím řízení. Opětovně tedy uvádí, že ze strany orgánů činných v trestním řízení "byly vyžadovány neexistující informace, od stěžovatelky, která v době, kdy měly tyto informace vzniknout, ani neexistovala a logicky s nimi nemohla následně ani disponovat a poskytnout je." Je toho názoru, že pořádková pokuta byla zcela nepřiměřená. Poukazuje na skutečnost, že policejní orgán ani přes její opakovaný dotaz neupřesnil, čeho se vyšetřování týká, v důsledku čehož nemohla posoudit, zda má či nemá právo odepřít výpověď. Následné uložení pořádkové pokuty ze strany policejního orgánu tedy považuje za porušení zákazu donucování k sebeobvinění. Stěžovatelka má za to, že "policejní orgán svým postupem, kdy stěžovatelku nejen řádně nepoučil o možnostech odmítnutí výpovědi, ale ani ji nevyzval k upřesnění důvodů odmítnutí výpovědi, postupoval v rozporu se zákonem, neboť neměl naplněny všechny předpoklady uložení pořádkové pokuty dle §66 trestního řádu."
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Podstata ústavní stížnosti spočívá (s jistým zobecněním) v tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena pořádková pokuta pouze za to, že využila svého práva ve věci nevypovídat. Podle ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je totiž svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízké osobě.
6. Ústavní soud nejprve připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je obsah i aplikace ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dle čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu při jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou přitom výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od výpověď odpírajícího svědka vyžadovat údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci je tedy nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem jeho ústavně chráněného zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost [nález sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319)].
7. Zároveň je však nutno zdůraznit, že proto, aby orgán činný v trestním řízení mohl rozhodnout o oprávněnosti odepření výpovědi, je nezbytné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí. Toto odůvodnění však pochopitelně nemusí být tak podrobné, aby byl svědek nucen vyzradit to, co jej zákon opravňuje zamlčet. Ústavní soud takto ve své dřívější judikatuře uvedl, že se jeví naprosto nezbytné vyžádat si od osoby vyslýchané nejprve osvětlení důvodů, které ji k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad týkajících se důvodnosti odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, a případně v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Na pořádkovou pokutu je takto třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005 (N 147/38 SbNU 167)]. Vždy tak musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. 6. 2001 (N 94/22 SbNU 311)].
8. Pokud Ústavní soud posoudil nyní projednávanou ústavní stížnost se zřetelem k výše uvedenému, dospěl k závěru, že v daném případě postup Policie ČR nebyl nezákonný a neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Důvod leží především ve skutečnosti, že stěžovatelka své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení před policejním orgánem blíže nezdůvodnila, přičemž ani v ústavní stížnosti nepředložila žádné konkrétní argumenty, které ji měly vést k opodstatněnému odmítnutí podání svědecké výpovědi. S ohledem na výše uvedené přitom lze konstatovat, že stěžovatelce nic nebránilo například v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měla vyjádřit, k věci vypověděla obecně. Teprve poté, co by jí byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by případně spatřovala ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 trestního řádu, by jí příslušelo odpověď na ně odmítnout (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3102/11 ze dne 18. 1. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 469/13 ze dne 27. 6. 2013). V posuzované věci však stěžovatelka ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechla a v důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle §100 odst. 2 trestního řádu proto orgán činný v trestním řízení přistoupil k uložení pořádkové pokuty.
9. Z tohoto skutkového stavu je přitom zřejmé, že Policie ČR i městský soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, odst. 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny) za současného dodržení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), kterého stěžovatelka využila, aniž by byl zjištěn zásah do jejího práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí odůvodnily právním názorem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či ji dokonce nahrazovat, neboť zjištěné okolnosti případu naplňují navzdory odlišnému názoru stěžovatelky podmínky pro postup podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci.
11. Jak již bylo zdůvodněno výše, pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě podstatné, že námitky stěžovatelky týkající se porušení zákazu sebeobviňování v trestním řízení (princip nemo tenetur se ipsum accusare) měly toliko obecný charakter. Stěžovatelka totiž v předchozím řízení nepředložila a ani v nyní projednávané ústavní stížnosti nepředkládá jakýkoliv přezkoumatelný důvod, který by ospravedlňoval odmítnutí požadované součinnosti. Závěrům městského soudu (srov. usnesení městského soudu, bod 28), že "stěžovatelka, resp. jednatelka právnické osoby není v příbuzenském ani obdobném poměru k podezřelé fyzické osobě [...] důvody odepření součinnosti jsou tak nejasné, nepřesvědčivé, zástupné, z jejich formulace vyplývá spíše nechuť a neochota vyhovět oprávněné výzvě policejního orgánu s rysy obstrukčního jednání vyzvaného subjektu", proto s ohledem na tuto skutečnost nelze cokoliv vytknout.
12. Co s týká ostatních stěžovatelkou předkládaných námitek, tj. časového rozsahu, popisu skutkových okolností projednávaného trestního případu a přiměřenosti uložené pořádkové pokuty, postačí odkázat na jejich stručné, nicméně přesvědčivé a výstižné vypořádání obsažené v napadeném rozhodnutí městského soudu (srov. usnesení městského soudu, body 26-27). Ústavní soud nadto ve vztahu k přiměřenosti pořádkové pokuty stručně uvádí, že výše pokuty byla podložena zejména okolností, že šlo o opakované nesplnění výzvy orgánu činného v trestním řízení (srov. usnesení městského soudu, bod 27). Ústavní soud současně připomíná, že vzhledem k podstatě, smyslu a účelu institutu pořádkové pokuty není nutné, aby pokutu ukládající orgán zkoumal zpravidla neznámé majetkové poměry dotčené osoby (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 666/19 ze dne 21. 5. 2019). Taková úvaha se projeví zásadně až při vymáhání pokuty, případně při jejím prominutí po splnění povinnosti. Navíc ani sama stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, pro které by jí nebylo možné pořádkovou pokutu ve výši 30.000 Kč uložit (např. nemajetnost, probíhající insolvenční řízení apod.)
13. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno orgánům veřejné moci z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Za této situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelkou uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
15. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu