ECLI:CZ:US:2019:2.US.378.19.1
sp. zn. II. ÚS 378/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Tyka, zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem, se sídlem Mostní 73, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 2994/2018-409 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 č. j. 21 Co 410/2015-364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se žalobce domáhal zaplacení částky 84 226 Kč s příslušenstvím po třech žalovaných s tvrzením, že provedl určité práce na stavbě domu dvou žalovaných, a to jako subdodávku pro třetího žalovaného - stěžovatele, ovšem požadovaná částka za tyto práce mu nebyla uhrazena. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 C 100/2007-258 ze dne 6. 3. 2015 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 82 731 Kč s příslušenstvím; ve zbylé části byla žaloba proti stěžovateli zamítnuta; vůči dalším dvěma žalovaným byla žaloba zamítnuta zcela; a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto rozhodnutí bylo posléze změněno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, kterým byla žaloba zcela zamítnuta i vůči stěžovateli. Krajský soud shodně s okresním soudem shledal, že v řízení byl prokázán smluvní vztah mezi dvěma žalovanými jako objednateli a stěžovatelem jako dodavatelem ze smlouvy o dílo na kompletní dodávku celé stavby rodinného domu, přitom součástí této dodávky byly i sporné práce, které žalobce provedl pro stěžovatele jako hlavního dodavatele stavby domu. Podle obou soudů tak stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení pracemi provedenými žalobcem na domě dalších dvou žalovaných bez uzavřené smlouvy, tj. bez právního důvodu; stěžovatel totiž byl generálním dodavatelem celé stavby a žalobce byl jeho subdodavatelem, a cena dotčených prací tedy musela být zahrnuta do ceny celého domu. Současně však krajský soud uzavřel, že uplatněné právo nelze žalobci přiznat, neboť v řízení byla důvodně vznesena námitka promlčení. Rozhodnutí krajského soudu bylo posléze zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 28 Cdo 3921/2016-340 a věc byla vrácena krajskému soudu, neboť ten prve řádně nezkoumal, zda se v daném případě uplatní úprava promlčení dle občanského zákoníku, nebo dle obchodního zákoníku (tedy zda vztah mezi žalobcem a stěžovatelem je, či není obchodním závazkovým vztahem).
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu pak byl rozsudek okresního soudu ze dne 6. 3. 2015 ve věcném výroku o povinnosti stěžovatele uhradit vymezenou částku žalobci a v závislém nákladovém výroku potvrzeno a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Krajský soud setrval na svém původním závěru, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku prací, které provedl žalobce bez právního důvodu na dotčeném domě. Vztah z tohoto bezdůvodného obohacení pak krajský soud posoudil jako obchodní závazkový a při použití relevantní úpravy obchodního zákoníku byla žaloba podána před uplynutím promlčecí doby. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho procesní obranou spočívající v tvrzení, že nikdy na úkor žalobce nezískal žádný majetkový prospěch, neboť neprovedl sám žádné práce, a tak za ně ani nedostal zaplaceno, ani je nefakturoval.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
8. V ústavní stížnosti je uplatněna jediná námitka, totiž že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi argumenty stěžovatele. Této námitce ovšem nelze přisvědčit, jak plyne už ze shrnutí předchozího průběhu řízení a napadených rozhodnutí obecných soudů. Namítaná procesní obrana stěžovatele totiž nebyla obecnými soudy, zejména krajským soudem, opomenuta, ale byla náležitě vypořádána, byť jí soudy nepřisvědčily, ale naopak uzavřely, že stěžovatel v dotčené věci vystupoval jako generální dodavatel celé stavby dotčeného domu, tj. včetně prací provedených žalobcem, který tak vystupoval jako subdodavatel stěžovatele a cena těchto prací musela být zahrnuta v ceně celého domu. Vzhledem k tomuto závěru je irelevantní argumentace stěžovatele, že dotčené práce sám neprováděl. Podle obecných soudů naopak rozhodné bylo, že stěžovatel měl zajistit provedení celé stavby, tj. včetně žalovaných prací, které pak také mohl promítnout do ceny svého díla. Dotčené závěry obecných soudů jsou přitom v napadeném rozhodnutí krajského soudu srozumitelně, přesvědčivě a vůbec z ústavněprávního pohledu dostatečně odůvodněny a osvětleny, skutková zjištění soudů přitom vychází mimo jiné z výpovědi jak žalobce, tak stěžovatele. Rovněž krajský soud náležitě reagoval na argumentaci stěžovatele ohledně rozsahu díla, které měl provést pro další dva žalované, včetně stěžovatelova poukazu na smlouvu o dílo z roku 2004.
9. Nesouhlasí-li ovšem stěžovatel se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, pak Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky nesvědčí. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal; ostatně ani sám stěžovatel je přímo nenamítá. Ústavní soud tak shrnuje, že napadená rozhodnutí, zejména rozhodnutí krajského soudu, obsahují náležitá a dostatečná odůvodnění, z nichž se jasně podává, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů soudy učinily a jak je právně posoudily; přitom byla vzata v úvahu i argumentace stěžovatele a byla řádně vypořádána.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, včetně jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu