ECLI:CZ:US:2019:2.US.3814.18.1
sp. zn. II. ÚS 3814/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kratochvíla, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 13 Co 57/2018-150 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017 č. j. 11 C 207/2016-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") s tím, že jimi mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Prostřednictvím žaloby podané k okresnímu soudu se stěžovatel domáhal, aby mu žalovaný vydal bezdůvodné obohacení ve výši 20 349 Kč s příslušenstvím, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalovaný bránil stěžovateli v užívání id. 1/14 tam specifikovaných nemovitostí. Okresní soud o žalobě rozhodl napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16 752 Kč (výrok II). Stěžovatel se odvolal ke krajskému soudu, jenž napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek prvostupňového soudu (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2710 Kč (výrok II). Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žaloba stěžovatele nebyla důvodná, neboť v rozhodné době nemovitosti užíval. Obecné soudy navíc konstatovaly, že žaloba stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy, neboť v předmětné nemovitosti bydlí také matka stěžovatele a žalovaného, jejíž věk je značně pokročilý, a žalovaný o ni pečuje. Dovolání proti rozsudku krajského soudu není přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu námitek skutkového charakteru a obecným soudům vytýká, že nesprávně zjistily a posoudily skutkový stav věci. Dále namítá, že zmínka obecných soudů o rozporu stěžovatelovy žaloby s dobrými mravy je nepřípadná a neodpovídá skutečnosti. Z toho dovozuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení mohou zasáhnout do právní sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. I. ÚS 3821/12 ze dne 25. 11. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 878/18 ze dne 26. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1167/18 ze dne 5. 6. 2018].
8. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09].
9. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 20 349 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že v minulosti již mnohokrát označil za bagatelní spory, jejichž předmětem bylo srovnatelně vysoké nebo dokonce vyšší peněžité plnění, než je tomu v nyní posuzované věci [srov, např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/18 ze dne 31. 8. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2606/17 ze dne 31. 8. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 2730/18 ze dne 28. 8. 2018; usnesení sp. zn. II. ÚS 1067/18 ze dne 9. 10. 2018]. Z toho důvodu je nezbytné i nyní posuzovanou ústavní stížnost považovat za návrh podaný v bagatelní věci.
11. Jestliže tedy možnost kasačního zásahu Ústavního soudu v bagatelních věcech představuje spíš výjimku z pravidla, pak musí být takový postup odůvodněn závažným pochybením obecných soudů. Po prostudování ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud nicméně neshledal, že by se obecné soudy takového pochybení dopustily. Ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu má Ústavní soud za to, že nijak nevybočuje z principů práva na spravedlivý proces. Okresní soud provedl (s přihlédnutím k povaze a složitosti věci) relativně rozsáhlé dokazování a pečlivě vysvětlil, jaká skutková zjištění vyvodil z jednotlivých důkazů. Napadený rozsudek je založen na vhodných (přiléhavých) ustanoveních občanského zákoníku a občanského soudního řádu a ani ve vztahu k jeho odůvodnění nemá Ústavní soud výhrady - je logické, srozumitelné, řádné a nevykazuje známky svévole. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že jej též nelze považovat za protiústavní z důvodu vybočení z limitů ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Krajský soud se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami účastníků řízení (včetně námitky podjatosti rozhodující soudkyně okresního soudu, kterou vznesl stěžovatel) a svá rozhodnutí odůvodnil řádným, logickým, vnitřně nerozporným, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem. Jeho závěry stran merita věci jsou navíc podpořeny odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu.
12. Jelikož stěžovatel dovozoval porušení svého práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny toliko ze skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě, Ústavní soud nepovažuje ani tuto jeho námitku za důvodnou.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by se krajský nebo okresní soud dopustily pochybení, které by bylo způsobilé porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu