ECLI:CZ:US:2019:2.US.3886.18.1
sp. zn. II. ÚS 3886/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupeného Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2018, č. j. 4 To 531/2018-3499, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2018, č. j. 5 T 75/2014-3398, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že na stěžovatele byla podána dne 16. 4. 2014 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích obžaloba pro trestné činy blíže specifikované v napadeném usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud").
3. Na základě usnesení téhož soudu ze dne 5. 9. 2013, č. j. 2Nt 5/2013-18, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Jmenovaný okresní soud následně usnesením ze dne 13. 1. 2014, č. j. 33 Nt 409/2013-72, propustil stěžovatele z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu, že povede řádný život, zejména pak, že se zdrží páchání trestné činnosti, a uložení dohledu probačního úředníka.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením vzal okresní soud stěžovatele opětovně do vazby podle ustanovení §73 odst. 8 trestního řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Stalo se tak s odůvodněním, že po propuštění z vazby se měl stěžovatel v březnu a červenci 2015 dopustit zločinu křivého obvinění svědků, a dále dne 17. 1. 2018 přečinů nebezpečného vyhrožování a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, které měl spáchat vůči soudci a protistraně při civilním jednání u českobudějovického okresního soudu (stěžovatel vyhrožoval soudci a protistraně smrtí). Soud uzavřel, že stěžovatel porušil podmínky přijatého písemného slibu, a dále rozvedl, že jeho jednání potvrzuje, že "je osobou zcela nezdrženlivou a v páchání trestné činnosti téže povahy mu s vysokou pravděpodobností nebrání ani předchozí důrazné varování. Jasným důkazem absence sebekontroly a používání agresivních vzorů jednání je pak to, že výhrůžky usmrcením je schopen užít i vůči osobě soudce v probíhajícím soudním řízení."
5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že ji podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně rozhodl zcela v souladu s konkrétním stavem věci a v souladu s podmínkami trestního řádu.
6. Stěžovatel rozhodnutí obecných soudů napadá v nyní předkládané ústavní stížnosti, v níž v zásadě opakuje argumentaci, kterou použil v předchozí (trestní) stížnosti. Uvádí, že soudy rozhodly o uvalení vazby, aniž by dostatečně zohlednily jeho zdravotní stav (duševní onemocnění). Namítá, že soudy nedostatečně odůvodnily, že byly skutečně naplněny důvody koluzní vazby. Stěžovatel je toho názoru, že shora uváděná trestná činnost z března a července 2015, resp. z ledna 2018, nemohla být soudy při nyní posuzovaném rozhodování o vazbě zohledňována, neboť stěžovatel v těchto věcech doposud nebyl pravomocně odsouzen. Opačný přístup obecných soudů svědčí o nerespektování presumpce neviny. Stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje mj. v nepřítomnosti státního zástupce při vazebním zasedání či v podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Předně je třeba uvést, že navzdory jisté znalosti judikatury zdejšího soudu (s ohledem na její citaci v obsahu ústavní stížnosti) stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů ohledně důvodnosti vzetí do vazby staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud je totiž v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, resp. když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Totéž platí rovněž v případě opětovného rozhodování o vazbě v důsledku nesplnění povinností plynoucích z opatření nahrazujícího vazbu (v tomto případě slibu). Podle ustanovení §73 odst. 8 trestního řádu totiž musí obecné soudy posoudit, zda v daném případě nadále trvají důvody vazby.
9. Je tak primárně na obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na ustanovení §125 trestního řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, jelikož vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
11. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů a jimi předestřené skutečnosti odůvodňující aplikaci ustanovení §67 písm. c) trestního řádu při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby v důsledku porušení povinností plynoucích z jím daného písemného slibu. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly plně v souladu s ustanovením §73 odst. 8 trestního řádu, který pro vzetí obviněného do vazby předpokládá splnění dvou podmínek: porušení povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby a trvání důvodů vazby. Jak okresní tak krajský soud s odkazem na konkrétní okolnosti případu pečlivě odůvodnily, proč považovaly tyto zákonné podmínky za splněné.
12. Porušení povinnosti vést řádný život, spjaté zejména s povinností zdržet se páchání trestné činnosti, k níž se stěžovatel zavázal v daném písemné slibu, obecné soudy shledaly v trestné činnosti, jíž se měl stěžovatel dopustit v březnu a červenci 2015, resp. v lednu 2018. Ve shodě s krajským soudem (srov. bod 16 usnesení krajského soudu) lze upozornit, že okresní soud přistoupil k rozhodování podle ustanovení §73 odst. 8 trestního řádu až poté, co v daných trestních věcech byla podána obžaloba a návrh na potrestání, což jsou procesní úkony, které lze vydat až v určité fázi trestního řízení, kdy důvodnost podezření je zpravidla daleko intenzivnější, než je tomu při pouhém vydání usnesení o zahájení trestního stíhání či sdělení podezření ve zkráceném přípravném řízení.
13. Co se týká důvodů vazby, obecné soudy zohlednily, že stěžovatel byl Okresním státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích dne 16. 4. 2014 obžalován mj. ze spáchání trestných činů nebezpečného vyhrožování a vydírání, když opakované páchání trestných činů vůči různým subjektům již od počátku řízení zavdávalo důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat. Jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit v lednu 2018 a pro které již byl nově postaven před soud, je kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle ustanovení §326 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečin nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1 trestního zákoníku. Závěr obecných soudů, že se tedy nepochybně jedná o opakující se trestnou činnost, z čehož vyplývá, že je u stěžovatele dán důvod vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, proto Ústavní soud považuje za zcela přesvědčivý.
14. Bezpředmětným je naopak stěžovatelův argument, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily naplnění důvodů koluzní vazby. Jak totiž vyplývá z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy koluzními důvody vůbec neoperovaly a stěžovatele vzaly do vazby toliko z důvodné obavy, že bude opakovat trestnou činnost.
15. Ústavní soud nepřisvědčil rovněž námitce dovolávající se porušení zásady presumpce neviny. Obecné soudy totiž netvrdily, že se stěžovatel dopustil v současné době stíhaných trestných činů křivého obvinění svědků, nebezpečného vyhrožování a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, nýbrž uvedly, že se stěžovatel dopustil jednání zakládajícího důvodné podezření z trestné činnosti. Ústavní soud podotýká, že tento závěr obecných soudů je pro naplnění vazebního důvodu zcela postačující.
16. Ústavněprávní rozměr neshledal Ústavní soud ani v námitkách poukazujících na nezohlednění stěžovatelova zdravotního stavu a porušení práva na spravedlivý proces. Tyto námitky považuje zdejší soud za zcela nepřípadné a odkazuje na jejich vypořádání v napadeném usnesení krajského soudu (srov. body 11-14).
17. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu