ECLI:CZ:US:2019:2.US.390.19.1
sp. zn. II. ÚS 390/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vavřince Bodenlose, CSc., zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, se sídlem Praha 9, Kytlícká 780/12, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018 č. j. Nao 249/2018-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením ze dne 22. 11. 2018 č. j. Nao 249/2018-130 rozhodl Nejvyšší správní soud o námitce stěžovatele o podjatosti příslušného senátu tak, že v usnesení jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 158/2016. Stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 158/2016 domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ve věci povolení stavebních úprav v době sousedícím s domem stěžovatele. Nejvyšší správní soud námitce stěžovatele nevyhověl s tím, že pouhá skutečnost, že předsedkyně senátu JUDr. Ivanka Havlíková a úřední osoba správního orgánu I. stupně Ing. Miloslava Koptíková vlastní určité podíly na bytových či nebytových prostorech nacházejících se ve stejném bytovém domě, nic nevypovídá o tom, že by mezi nimi existoval jakýkoliv osobní vztah. Podle Nejvyššího správního soudu se tedy nejedná o relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by vztah mezi Ing. Miloslavou Koptíkovou a JUDr. Ivankou Havlíkovou mohl zakládat pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce.
3. Stěžovatel ve svém ústavní stížnosti uvedl, že spoluvlastnictví společné věci sice samo o sobě přímo neprokazuje zaujatost soudkyně, ale objektivně zavdává možnost bližšího vztahu mezi oběma zúčastněnými, a tedy důvodné, oprávněné pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu. Domnívá se tedy, že prokázal okolnosti vzbuzující pochybnosti o tom, že by soudkyně podjatá mohla být. Stěžovatel si je vědom subsidiarity ústavní stížnosti projevujícího se v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele a tedy i toho, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím v této fázi řízení konečným. Stěžovatel se nicméně snaží předejít tomu, aby o jeho věci rozhodoval vyloučený soudce, resp. senát. Stěžovatel si je vědom toho, že má případně právo proti meritornímu rozhodnutí podat kasační stížnost a eventuálně ještě dále ústavní stížnost. Stěžovatel ale považuje nejen z procesního hlediska za neekonomické, ale i v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a projednání věci bez průtahů, aby o jeho věci rozhodoval soudce, u něhož jsou pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatel tak činí i s ohledem na předchozí zkušenosti, kdy stejný senát Městského soudu v Praze rozhodoval věc, v níž stěžovatel jednal jménem žalobce - právnické osoby (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9A 81/2015) a rozhodnutí vyhovující žalobě bylo vydáno po více jak třech letech od podání žaloby a to bez nařízení jednání.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
7. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného soudce zůstává zachována i nadále. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z již ustálené rozhodovací praxe, jíž si je dokonce stěžovatel dle obsahu své ústavní stížnosti vědom. Nenabízí však Ústavnímu soudu žádné argumenty, proč by měl svou dosavadní judikaturu opustit, ani nepožaduje postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Jediným dalším argumentem je poukaz na možnou nepřiměřenou délku řízení, která může být způsobena tím, že by až vyšší soud měl napravit nevyhovující rozhodnutí městského soudu či dlouhými lhůtami, v nichž uvedený senát rozhoduje. Ani tento argument však nemůže zvrátit dosavadní judikatorní praxi Ústavního soudu, neboť právní řád nabízí stěžovateli několik možností, jak se bránit případným průtahům v řízení či jejich důsledkům.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jeho žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. Rovněž pak má k dispozici různé právní prostředky, jak reagovat na případnou nepřiměřenou délku rozhodnutí.
10. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka