ECLI:CZ:US:2019:2.US.3969.18.1
sp. zn. II. ÚS 3969/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele S. O., t. č. ve výkonu vazby ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem, sídlem Beethovenova 1149/16, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2018 č. j. 5 To 55/2018-8372 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2018 sp. zn. 3 T 6/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 12. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je jako jeden ze čtyř obviněných trestně stíhán pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. V řízení byla dne 2. 5. 2018 podána obžaloba a u krajského soudu v současnosti probíhá hlavní líčení. Stěžovatel byl již v přípravném řízení vzat do vazby, a to usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2017 sp. zn. 5 Nt 28/2017 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 8. 6. 2017 sp. zn. 7 To 205/2017, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Následně bylo opakovaně v souladu s trestním řádem rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě a o jeho žádostech o propuštění z vazby (vždy se zamítavým výrokem).
3. Podáním ze dne 20. 8. 2018 stěžovatel opětovně požádal o propuštění z vazby a svou žádost odůvodnil tak, že v trestním řízení provedené úkony neprokazují skutečnosti uváděné v usnesení o zahájení trestního stíhání a nezesilují důvodné podezření, že se trestné činnosti dopustil. Z provedených výslechů je zřejmé, že stěžovatele nikdo nezná a nepamatuje si jej v souvislosti s údajnou trestnou činností, pro kterou je stíhán. Důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu nadto u stěžovatele nikdy neexistoval a nelze se spokojit s obecným poukázáním na hrozbu vysokého trestu či výši způsobené škody. Stěžovatel rovněž v žádosti sdělil, že má pro případ propuštění z vazby zajištěno zaměstnání a ubytování, což písemně doložil. Současně navrhl nahrazení vazby slibem obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a ponechal jej ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Obecně uvedl, že doposud provedené dokazování nijak nerozptýlilo důvodné podezření, že se stěžovatel a další spoluobvinění dopustili skutků, z nichž jsou viněni, a které vykazují znaky skutkové podstaty žalovaného zvlášť závažného zločinu, a dále že od posledního rozhodování o vazbě nenastaly žádné změny, které by mohly vést k závěru o neexistenci vazebních důvodů. Stěžovatel i jeho další dva spoluobvinění jsou ohroženi citelným trestem odnětí svobody a jsou slovenskými státními příslušníky s kontakty v dalších zemích. K příslibům zaměstnání a ubytování v České republice krajský soud nevyloučil, že jde toliko o skutečnosti účelově prezentované. Dále poukázal na to, že se obvinění měli při páchání trestné činnosti prokazovat padělanými doklady totožnosti. U všech obviněných přetrvává také obava z opakování trestné činnosti, která byla zdrojem příjmů i pro stěžovatele, který pobírá pouze částečný invalidní důchod v nepatrné výši. Slib stěžovatele neshledal krajský soud za adekvátní opatření, které by mohlo nahradit vazbu.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž uvedl, že trvá na skutečnostech uvedených v žádosti o propuštění z vazby o pominutí, respektive neexistenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Dále poukázal na obecnost odůvodnění napadeného usnesení, z něhož nelze seznat, z jakého důvodu dospěl krajský soud k závěru, že bude stěžovatel pokračovat v trestné činnosti, když k žádosti o propuštění z vazby doložil příslib zaměstnání. Poukázal na to, že k dalšímu páchání trestné činnosti by bylo zapotřebí více osob, přičemž spoluobvinění (až na jednoho) jsou také ve výkonu vazby. Stěžovatel namítl, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by užíval padělané doklady, a poukázal na nesprávnost obecných konstatování krajského soudu, že je cizincem a hrozí mu vysoký trest odnětí svobody.
6. Vrchní soud stížnost zamítl napadeným usnesením jako nedůvodnou. Konstatoval, že řízení předcházející vydání napadeného usnesení bylo provedeno podle zákona a stručně uvedl, jakého jednání se měl stěžovatel podle podané obžaloby dopustit, jímž měla vzniknout celková škoda ve výši 33 101 499,88 Kč, z toho přímým jednáním stěžovatele škoda ve výši 24 611 000 Kč. Vrchní soud poukázal na to, že krajský soud nesprávně obecně ke všem obviněným uvedl, že ti se měli při páchání trestné činnosti prokazovat padělanými doklady totožnosti. Tato skutečnost však vůči stěžovateli nebyla prokázána a jeho námitka je tedy důvodná. Vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu (tzv. vazbu útěkovou) však vrchní soud spatřuje ve způsobu provedení a v rozsahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, na jejichž základě je mimo jiné reálné, že v případě uznání viny mu bude ukládán trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby, tj. v trvání od sedmi let a šesti měsíců. Dále je třeba přihlédnout k trvalému pobytu stěžovatele ve Slovenské republice a jeho častým krátkodobým pobytům v zahraničí v rámci jeho zaměstnání, kdy z těchto skutečností vrchní soud dovodil, že stěžovatel nemá vazby k České republice a má zkušenosti s pohybem po Evropě, kde má profesní kontakty. Předložený nezávazný příslib zaměstnání a ubytování v D. nelze považovat za skutečnost způsobilou vyvrátit obavu z jeho útěku či skrývání se, když nebyl při výslechu schopen uvést, o jakou konkrétní práci a jaký typ bydlení jde. Vrchní soud hodnotil i to, že stěžovatel vypověděl, že v minulosti spolupracoval s lidmi, jejichž totožnost neznal a na pouhou slovní výzvu nepodloženou listinnými podklady prováděl různé činnosti. Vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu (tzv. vazbu předstižnou) pak vrchní soud spatřuje zejména ve vysoké organizovanosti skupiny, jejíž trestná činnost je v probíhajícím řízení projednávána, a v tom, že se dosud nepodařilo zjistit místa vykládek zboží a totožnost osoby, s níž se měl stěžovatel dopustit jednoho dílčího skutku. Tyto skutečnosti vedou k závěru o výrazném nebezpečí, že by stěžovatel v případě propuštění z vazby v trestné činnosti pokračoval. Vrchní soud také konstatoval, že tyto skutečnosti existují v průběhu celého řízení a během času jejich závažnost neklesá. Současně soud popsal, z jakých skutečností dovozuje, že nadále trvá podezření, že se stal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má znaky trestných činů a že na celkové činnosti skupiny se významným způsobem podílel stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obě napadená usnesení nebyla řádně odůvodněna. Usnesení vrchního soudu je částečně nepřezkoumatelné, když na jednu stranu přisvědčuje stížnostní námitce stěžovatele, který popíral, že používal padělané doklady, ale tuto skutečnost nijak nehodnotí ve vztahu k vazebním důvodům, přestože právě touto skutečností argumentoval krajský soud ve vztahu k dalšímu trvání útěkové vazby. Usnesení krajského soudu k důvodům vazby předstižné pouze konstatuje, že stíhaná trestná činnost měla být zdrojem příjmů stěžovatele, který pobírá toliko invalidní důchod. Avšak dle judikatury Ústavního soudu "je třeba v zásadě odmítnout, aby pouze špatná finanční situace stěžovatele mohla být samostatným vazebním důvodem předstižné vazby" [srov. nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Předstižnou vazbu tak nemůže odůvodňovat pouze špatná finanční situace stěžovatele, což krajský soud učinil a vrchní soud se tímto nezabýval vůbec, čímž došlo k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Dalším tvrzeným pochybením napadených usnesení stran jejich odůvodnění je to, že soudy pouze paušálně odkazují na skutečnost, že stěžovatel je cizincem, konkrétně občanem Slovenské republiky, což má odůvodňovat útěkovou vazbu. To je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), z citované části rozhodnutí je však patrné, že stěžovatel měl na mysli nález ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887)]. Konstatování, že stěžovatel má zkušenosti s pohybem po Evropě a má v zahraničí profesní kontakty, není dostačující a nesplňuje požadavek na řádné odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
12. Stěžovatelovy námitky míří především k porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces zaručeného hlavou pátou Listiny, avšak takové pochybení nelze shledat. Je sice pravdou, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení pouze konstatoval, že krajský soud nesprávně vztáhl užívání padělaných dokladů totožnosti také na stěžovatele, a tuto skutečnost už dále nehodnotil ve vztahu k vazebním důvodům, avšak takové hodnocení ani nebylo potřebné, když vrchní soud v bodech 8 a 9 napadeného usnesení sám uvádí (jiné) konkrétní skutečnosti, z nichž existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu dovozuje.
13. K námitce nesprávnosti odůvodnění existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu toliko nepříznivou finanční situací stěžovatele, který je invalidním důchodcem, nutno uvést, že závěry stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2086/14 se zde neuplatní. V nyní posuzované věci totiž není důvod předstižné vazby dovozen "pouze na základě špatné finanční situace stěžovatele" (srov. nález II. ÚS 2086/14), ale na základě skutečnosti, že trestná činnost byla zdrojem příjmů pro stěžovatele (jak uvedl krajský soud), a dále, že ve věci dosud existují neobjasněné skutečnosti týkající se místa vykládek vylákaného zboží a totožnosti všech zúčastněných osob (jak uvedl vrchní soud). Takové úvahy obou soudů je přitom třeba považovat za logické a ospravedlňující obavu z toho, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
14. Pokud jde o namítaný paušální odkaz na skutečnost, že stěžovatel je cizincem, právě stěžovatelem citovaný (byť nesprávně označený) nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 980/14 vypořádávající se mimo jiné s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že útěkovou vazbu nelze odůvodňovat pouhým poukazem na to, že obžalovaný je cizincem bez zohlednění jeho konkrétní situace a absencí argumentačního vypořádání se s dalšími relevantními skutečnostmi. V nyní posuzované věci však není jediným důvodem pro závěr o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu skutečnost, že je stěžovatel státním příslušníkem Slovenské republiky, ale také hrozba vysokým trestem (která je v této věci stále reálná oproti citovanému nálezu sp. zn. I. ÚS 980/14, v němž stěžovateli mohl být uložen trest odnětí svobody ve výměře nejvýše čtyř let). Nadto se oba rozhodující soudy neomezily na pouhé konstatování skutečnosti, že je stěžovatel cizincem, ale rozvedly svou úvahu poukazem na stěžovatelův častý pohyb po Evropě a jeho zahraniční profesní kontakty, z čehož je patrné, že o stěžovatelově dalším setrvání ve vazbě nebylo rozhodnuto paušálně a bez posouzení konkrétních okolností stěžovatele.
15. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že napadenému usnesení krajského soudu je možno vytknout jistou obecnost způsobenou zejména tím, že dostatečně nespecifikuje své odůvodnění existence vazebních důvodů k jednotlivým obviněným, ale povětšinou je shrnuje ke všem třem obviněným, o jejichž ponechání ve vazbě rozhodoval. Toto pochybení týkající se odůvodnění usnesení krajského soudu je však z pohledu ochrany procesních práv stěžovatele dostatečně zhojeno podrobným odůvodněním usnesení vrchního soudu jako soudu stížnostního. Přesto Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je nezbytné při každém dalším rozhodování o trvání vazby postupovat pečlivěji a ne naopak. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu sleduje spíše Ústavním soudem již mnohokrát kritizovaný postup zobecnění a zopakování důvodů uváděných v počáteční fázi vazby bez náležitého vysvětlení, proč je trvání vazby i nadále nezbytné ve vztahu ke každému jednotlivému obviněnému [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14]. Vrchní soud - jak již uvedeno výše - nedostatečnosti odůvodnění usnesení krajského soudu však uspokojivě zhojil, a to např. tím, že se podrobně zabýval konkrétními skutečnostmi relevantními pro toto "kolo" rozhodování o vazbě, konkrétně vyložil, proč nepovažuje příslib práce a ubytování stěžovatele za věrohodný apod.
16. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu