ECLI:CZ:US:2019:2.US.4027.18.1
sp. zn. II. ÚS 4027/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti zásahu spočívajícím v provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 1. a 2. 11. 2018 v prostorách užívaných stěžovatelem, nařízené příkazem soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal vyslovení protiústavnosti provedené prohlídky jiných prostor a pozemků a zákazu porušování jeho práv provedenou prohlídkou jiných prostor s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky vrátit mu ve stížnosti specifikované odňaté věci.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti zjistil, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava (dále jen "Policie ČR"), provedla ve dnech od 1. 11. 2018 do 2. 11. 2018 na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaného soudcem Okresního soudu v Ostravě dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21 (dále též "příkaz "), prohlídku kanceláří společnosti X1 (dále jen "prohlídka"), které se nachází v 5. nadzemním podlaží objektu na adrese Y1. Napadený příkaz k domovní prohlídce - rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21- obsahuje vysvětlení, že v předmětných prostorách by se měly nacházet dokumenty ohledně půjčky ze strany X2 stěžovateli a že by měly být právě v uvedených prostorách, neboť tuto společnost dříve stěžovatel ovládal, a že by též v těchto prostorách mohly být věci (počítače apod.) užívané stěžovatelem či jiné materiály, prokazující jeho spojitost se společností X2. Dále je v napadeném rozhodnutí vysvětleno, z čeho vyplývá, že jim potřebné dokumenty a věci nebudou vydány dobrovolně.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že příkazem jsou jednoznačně definovány subjekty, vůči kterým mohla prohlídka směřovat. Nájemcem prostor, v nichž byla provedena prohlídka, je stěžovatel. Společnost X1, (v jejichž prostorách měla prohlídka proběhnout), má na adrese Y1. umístěnou svou provozovnu. Sídlo společnosti je však umístěno na adrese Y2. - totožné s trvalým pobytem stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na příkaz, kde se uvádí, že společnost X1, má v předmětných prostorech umístěné své sídlo, přičemž je zřejmé, že soud v tomto pochybil a lze pochybovat o tom, zda byl příkaz k prohlídce dostatečně a řádně odůvodněn, když vychází z mylných a chybných předpokladů. Veškeré věci umístěné v předmětných prostorách jsou ve vlastnictví stěžovatele. Společnost X1, nemá v těchto prostorách umístěn žádný majetek. Archiv se nachází u archivní společnosti s příslušnou licencí.
4. Je pravdou, že stěžovatel je současně statutárním zástupcem společnosti X1, jejíž prostory měly být dle příkazu prohlédnuty, nicméně je třeba striktně odlišovat prostory užívané společností X1, a tedy prostory užívané jejím statutárním zástupcem a na druhé straně prostory užívané stěžovatelem jakožto insolvenčním správcem.
5. Stěžovatel dále namítá, že mu příkaz nebyl doručen zákonným způsobem (v souladu s §83a a §83 trestního řádu). Policie ČR na místě při prohlídce doručila příkaz k prohlídce bratrovi stěžovatele M. D. Ten však k těmto prostorám nemá žádný vztah, není nájemcem ani podnájemcem uvedených prostor, se společností nemá nic společného, nebyl a ani nyní není zmocněn k jednání za ni. Stěžovatel připouští, že se M. D. v době prohlídky v předmětných prostorách nacházel, ovšem z toho důvodu, že stěžovatel mu to jakožto svému bratrovi umožňuje (smí do těchto prostor docházet a pobývat zde, a to právě za účelem, aby zde mohl v klidu pracovat na své obhajobě v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 1/2016). Jak je zřejmé z protokolu o prohlídce, Policie ČR ani nezjišťovala, zda je M. D. oprávněn jednat za stěžovatele či za společnost X1, a zda je tedy oprávněn za tyto subjekty převzít příkaz k prohlídce. Otázkou pak je, proč vůbec Policie ČR doručila příkaz k prohlídce právě M. D., když prohlídka prostor byla nařízena vůči společnosti X1, a Policii ČR je velice dobře známo, že M. D. nemá s touto společností nic společného.
6. Při prohlídce byly odňaty věci patřící stěžovateli, které jsou v protokole o provedení prohlídky označeny jako stopy č. 3, 4, 5, 6, 9, 10, 11, 12, 13, 14 a 15. Policie ČR si pořídila kopii dat uložených v tomto datovém úložišti. Z důvodu, že Policie ČR neměla právo při prohlídce tuto věc odejmout, neměla ani právo pořídit si kopii uložených dat. Stěžovatel se proto domáhá, aby Ústavní soud nařídil Policii ČR zničit tuto kopii.
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost stěžovatele k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "VSZ") uvedlo k námitce, že prohlídka nebytových prostor proběhla v prostorách, které užívá stěžovatel, vůči němuž nebyl příkaz vydán, že v předmětném příkazu byly vymezeny prostory užívané společností X1. Skutečnost, že uvedené prostory tato společnost užívá, vyplynula z výsledků místního šetření a je zřejmá i z webových stránek této společnosti a potvrzena i výsledky prohlídek nebytových prostor. V tomto ohledu poukazuje na předchozí výslech M. D. dle §84 trestního řádu, ze kterého nevyplývá jakákoliv námitka, že by předmětné prostory nebyly užívány společností X1. Samotná skutečnost, že v předmětných prostorách vykonává společně s X1, činnost stěžovatel, na možnosti provést předmětnou prohlídku nebytových prostor v rozsahu vymezeném příkazem Okresního soudu v Ostravě nic nemění, když zmíněné prostory byly užívány touto společností a M. D., vůči nimž příkaz směřoval. K námitce, že policie zajistila notebook R. D., vůči němuž nebyl příkaz k prohlídce nebytových prostor vydán, a tedy neměl jakýkoliv vztah k trestní věcí, VSZ uvedlo, že ani této námitce není možno přisvědčit, neboť z protokolu o prohlídce nebytových prostor je zřejmé, že v předmětném notebooku se nacházejí data týkající se M. D. a je tak možno dovodit podezření, že se v něm mohou nacházet důkazy, jejichž zajištění bylo důvodem předmětné prohlídky nebytových prostor. K námitce, že příkaz k prohlídce nebytových prostor nebyl stěžovateli doručen, odkázalo VSZ na judikaturu a odbornou literaturu (konkrétně na str. 1112 7. vydání Velkého komentáře, Trestní řád I., Šámal a spol., bod. 6), z něhož je zřejmé, že v případě užívání předmětných prostor více osobami postačuje doručení příkazu k prohlídce nebytových prostor toliko jednomu uživateli vymezených prostor. V souladu s §83 trestního řádu byl tento příkaz doručen M. D. a společnosti X1, tedy subjektům užívajícím předmětné prostory.
8. Soudce Okresního soudu v Ostravě k samotnému příkazu uvedl, že byl vydán k řádnému návrhu Vrchního zastupitelství v Olomouci. Pro jeho vydání byly splněny také všechny další zákonné podmínky, přičemž soudce vydávající příkaz s ohledem na závažnost prověřované trestné činnosti uvážil proporcionalitu i subsidiaritu užitého opatření. V podrobnostech pak plně odkazuje na odůvodnění příkazu, přičemž dodává, že při specifikaci prostor určených k prohlídce a ověření jejich vztahu ke společnosti X1 (potažmo vztahu k tehdy podezřelému M. D.), vycházel z katastru nemovitostí, místních šetření policejního orgánu, jakož i z místa sídla a provozovny dotčené společnosti.
9. Podrobně se k obsahu ústavní stížnosti, zejména k námitkám týkajícím se samotné realizace prohlídky, vyjádřila i Policie ČR. Ta zdůraznila, že proběhlo řádné prověření místa výkonu prohlídky, kdy toto bylo vybráno na základě provedeného šetření a nikoli jen dle výpisu z obchodního rejstříku dle sídla společnosti. Dále trvá na tom, že vlastnictví předmětného notebooku, o němž je v ústavní stížnosti řeč, není řádně doloženo, a vzhledem ke skutečnosti, že se v tomto zařízení mohou nacházet informace důležité pro trestní řízení a že tato věc byla zajištěna v souladu s příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného soudcem, trvá na znaleckém zkoumání zajištěné věci.
10. Ústavní soud nepovažoval za nutné, aby rekapituloval obsáhlá vyjádření účastníků podrobněji, neboť stěžovateli je jejich obsah znám. V replice na ně ze dne 6. 3. 2019 kromě setrvání na své ústavní stížnosti uvedl, že ve vztahu k věcem vráceným policejním orgánem na základě usnesení ze dne 31. 1. 2019 bere ústavní stížnost v rozsahu, v níž se domáhal jejich vrácení, zpět.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
13. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že nařízením prohlídky jiných prostor bylo porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a právo vlastnit majetek dle č. 11 Listiny; ústavní stížnost posoudil i z pohledu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího základní právo na respektování soukromého a rodinného života. Článek 12 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy se o ochraně "jiných prostor" výslovně nezmiňují; článek 12 Listiny chrání nedotknutelnost "obydlí", článek 8 Úmluvy hovoří o právu na respektování "obydlí". Jelikož činnosti v rámci profese či podnikání lze vykonávat v privátních prostorách a naopak činnosti ryze soukromé povahy lze vykonávat v profesních, obchodních, podnikatelských a jiných provozovnách, a navíc takové rozlišování by mohlo vést k nerovnosti v zacházení, přiklonil se Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") k širšímu výkladu pojmu "obydlí" a s ním souvisejícího pojmu "soukromý život" [srov. nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), odst. 14 a násl., dostupný na http://nalus.usoud.cz a v tomto nálezu v odst. 19. citovaný rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88, odst. 27 a násl., případně v rozsudku ESLP Delta Pekárny, a. s. proti České republice ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11 citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int]. Soudem nařízenou prohlídku jiných prostor je tudíž možno považovat za zásah do práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny resp. práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy. Základní právo dle čl. 12 odst. 1 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Těmito podmínkami jsou obecně "zákonnost" resp. "soulad se zákonem", sledování legitimního cíle a "nezbytnost v demokratické společnosti". Výjimky však musí být interpretovány a aplikovány v každém jednotlivém případě restriktivně.
14. V případech, kdy je třeba posoudit "zákonnost"" způsobu provedení prohlídky jiných prostor (ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny) resp. "soulad se zákonem" zásahu do práva na respektování obydlí (ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy), Listina a Úmluva odkazují zásadně na podústavní zákonnou úpravu a zavazují postupovat v souladu s ní. Vykládat a aplikovat zákonnou úpravu prohlídky jiných prostor je v první řadě věcí orgánů činných v trestním řízení, nicméně její porušení může založit porušení Listiny resp. Úmluvy; Ústavní soud proto musí přezkoumávat, zda orgány činné v trestním řízení v konkrétním případě postupovaly v souladu s relevantní procesní a hmotněprávní zákonnou úpravou. Nutno připustit, že nikoliv každá vada činí prohlídku jiných prostor jako takovou nezákonnou z hlediska citovaných článků Listiny a Úmluvy; zásah do základního práva je třeba vždy posuzovat ve svém celku. Důvody uvedené k ospravedlnění prohlídky jiných prostor musí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality. Nutno posoudit zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledovanému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla provedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných důkazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných prostor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené příkazem k prohlídce. Prohlídka jiných prostor (stejně jako domovní prohlídka) může být zákonně provedena jen v objektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení prohlídky jiných prostor v objektu jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných výše uvedenými články Listiny a Úmluvy [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) a ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12].
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v příkazu k prohlídce jsou z pohledu zachování ústavně zaručených standardů dostatečné. Odkazuje rovněž na své usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4060/18, v němž posuzoval námitky proti stejnému příkazu, jež uplatnila stěžovatelka společnost X1, a které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z uvedeného usnesení proto Ústavní vycházel i při přezkumu příkazu a postupu policie ČR z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem, které se z větší části s námitkami uvedené společnosti překrývají.
16. Ústavní soud zejména poukazuje na to, že ve výroku napadeného příkazu se uvádí, že se "nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků, a to vnitřních prostor kanceláří užívaných společností X1, ..., které se nachází v 5. nadzemním podlaží objektu na adrese O1 .... Nemovitost je v SJM P. M. ... a L. M. ...." Objekt prohlídky byl v příkazu určen zcela konkrétně a nezaměnitelně a Policie ČR na jeho základě v takto určeném objektu prohlídku také realizovala. V době prohlídky se v předmětných prostorách nacházela právě ta osoba, s jejíž činností ve společnosti byly hledané dokumenty a věci spojeny, jí byl také příkaz, stejně jako následně společnosti X1, doručen. Příkaz k prohlídce byl soudem odůvodněn dostatečně, je z něj rovněž patrné, proč musel být úkon prováděn jako neodkladný, přičemž tato neodkladnost je zřejmá [viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297 a nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351)].
17. Ústavní soud, jež přezkoumal celou věc v souvislostech a z hlediska proporcionality, neshledal, že by napadený příkaz a postup na jeho základě provedený, byl v rozporu s ústavně požadovanými zárukami ochrany základních práv. Ústavní soud je toho názoru, že inkriminovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti). Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", je Ústavní soud toho k názoru, že důvody uvedené v příkazu mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatele na zákaz pokračování v porušování základních práv. Ústavní soud tak uzavírá, že základní práva stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolával, porušena nebyla.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
19. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovateli Ústavní soud nevyhověl. Postup dle §64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyl odůvodněn výsledkem řízení, neboť Ústavní soud stěžovatelovu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Žádný důvod k uplatnění výjimky z pravidla dle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že náklady řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník sám, tak nebyl naplněn (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3504/16 ze dne 10. 11. 2016).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu