ECLI:CZ:US:2019:2.US.4035.18.1
sp. zn. II. ÚS 4035/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky, Mgr. Hany Kaňkové, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 4 As 240/2018-38 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2018 č. j. 51 A 58/2017-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, plynoucí z čl. 11 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Listiny, čl. 4 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka tento zásah spatřuje zejména v tom, že soudní orgány nedostály své povinnosti náležitě poskytnout ochranu jejím subjektivním právům, která byla porušena v územním řízení o umístění stavby z důvodů kumulace vadné aplikace norem procesního i hmotného práva,
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský úřad Pelhřimov, odbor výstavby svým územním rozhodnutím umístil stavbu označenou jako Výstavba dvou rybníků Pod Hájkem v k. ú. Služátky u Pelhřimova. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo neúspěšné stejně jako její správní žaloba a kasační stížnost. Obecné soudy svými napadenými rozhodnutími neshledaly v postupu správních úřadů žádnou nezákonnost. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil stěžovatelce, že hranice pozemku nemůže být dána stromy. Sama skutečnost, že souvislý porost stromů přesahuje hranici lesního pozemku, nevypovídá nic o tom, kde se hranice pozemků nachází. Úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem byla hranice řádně vytyčena. V územním řízení pak jde pouze o umístění stavby do území a stanovení jejích základních parametrů. Tato dokumentace nepředstavuje dokumentaci, na jejímž základě bude probíhat realizace stavby v případě vydání stavebního rozhodnutí.
3. Podle stěžovatelky soudy dospěly k vadnému výkladu povinnosti správního orgánu zjišťovat skutečný stav vlastnictví, v dané věci průběhu vlastnické a držebnostní hranice. Jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak Nejvyšší správní soud podle ní měly pominout, že správní orgány nesplnily svou povinnost zjištění skutečného stavu věci, kterou mají i v případě nečinnosti účastníka stavebního řízení. Stěžovatelka tvrdí nesprávné právní posouzení v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatelky nelze popřít a ani ničím vyvrátit, že v posuzovaném případě předložila spolehlivý důkaz o vlastnictví lesa, avšak stavební úřady si protiprávně přisvojily právo se tímto důkazem nezabývat přesto, že ustanovení §87 odst. 1 stavebního zákona jim stanoví povinnost účelně spojit jednání o žádosti stavebníka o umístění stavby s ohledáním na místě. Stěžovatelka poukazuje na to, že katastrální mapa, tj. kartografický obraz pozemků, nepřesný v řádu nejlépe decimetrů a nejhůře až metrů, nemůže sloužit k vymezení hranice věcí nemovitých (včetně jejich součástí a příslušenství) na zemském povrchu, nad ním, anebo pod ním. Nad to podle stěžovatelky není jasné, co se vůbec rozumí "hranicí" pozemků. Stěžovatelka poukazuje na to, že bylo třeba hranice vytyčit v terénu, aby bylo možno opravdu spravedlivě a poctivě hodnotit, co opravdu je nebo není lesem stěžovatelky, a co opravdu je nebo není ostatní plochou/jinou plochou stavebníka rybníků.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatelka jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu. Obecné soudy se však pečlivě zabývaly námitkami stěžovatelky a náležitě vysvětlily, proč shledaly napadená správní rozhodnutí zákonnými.
8. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny argumenty nedosahují ústavního rozměru, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu