ECLI:CZ:US:2019:2.US.4060.18.1
sp. zn. II. ÚS 4060/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky V., zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, Moravská Ostrava, proti zásahu spočívajícím v provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 1. a 2. 11, 2018 v prostorách stěžovatele a proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a zákazu porušování jejích práv provedenou prohlídkou jiných prostor s tvrzením, že byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na nedotknutelnost obydlí, zaručené čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ostrava (dále jen "Policie ČR"), provedla ve dnech od 1. 11. 2018 do 2. 11. 2018 na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaného soudcem Okresního soudu v Ostravě dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21 (dále jen "příkaz k prohlídce"), prohlídku kanceláří stěžovatelky (dále jen "prohlídka"), které se nachází v 5. nadzemním podlaží objektu na adrese XY. Napadený příkaz k domovní prohlídce - rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2018 č. j. 0 Nt 15092/2018-21, obsahuje vysvětlení, že v předmětných prostorách stěžovatelky by se měly nacházet dokumenty ohledně půjčky ze strany XXX panu M. D. a že by měly být v prostorách stěžovatelky, neboť ji dříve M. D. ovládal a že by též v prostorách stěžovatelky mohly být věci (počítače apod.) užívané M. D. či jiné materiály, prokazující spojitost M. D. se společností XXX. Dále je v napadeném rozhodnutí vysvětleno, z čeho vyplývá, že jim potřebné dokumenty a věci nebudou vydány dobrovolně.
3. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že jí nebyl doručen zákonným způsobem (v souladu s §83a a §83 trestního řádu) příkaz, Policie ČR na místě při prohlídce doručila příkaz k prohlídce bratrovi statutárního zástupce stěžovatelky, M. D. Ten však k těmto prostorám nemá žádný vztah, není nájemcem ani podnájemcem uvedených prostor, se stěžovatelkou nemá nic společného, nebyl a ani nyní není zmocněn k jednání za ni. Stěžovatelka připouští, že se M. D. v době prohlídky v předmětných prostorách nacházel, ovšem z toho důvodu, že statutární zástupce stěžovatelky mu to jakožto svému bratrovi umožňuje (M. D. smí do těchto prostor docházet a pobývat zde, a to právě za účelem, aby zde mohl v klidu pracovat na své obhajobě v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 1/2016). Policie ČR ani nezjišťovala, zda je M. D. oprávněn jednat za stěžovatele a zda je tedy oprávněn za stěžovatele převzít příkaz k prohlídce. Stěžovatelka dále sumarizuje, že Policie ČR sama ve svém návrhu na nařízení prohlídky uvedla, že M. D. dříve ovládal stěžovatelku, avšak v době provedení prohlídky už ji neovládal. Policie ČR z obsahu protokolu o výslechu obviněného ze dne 24. 9. 2018 č. j. NCOZ-112- 254/TČ-2018-417704 ví, že M. D. není nikde zaměstnán. Skutečnost, že příkaz k prohlídce byl následně až po skončení prohlídky dodán do datové schránky stěžovatelky (konkrétně dne 2. 11. 2018 v 10:22:47 hod.), podle stěžovatelky na celé věci nic nemění. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze připustit prohlídku u třetí osoby, která není podezřelou nebo trestně stíhanou, jen za předpokladu, že lze důvodně předpokládat, že se u této osoby nachází hledaná věc. V tomto případě byla prohlídka nařízena z důvodu, že Policie ČR měla podezření, že se v prostorách stěžovatelky nacházejí věci důležité pro trestní řízení. Tato skutečnost však nebyla řádně odůvodněna, neboť v příkazu k provedení prohlídky se soud omezil pouze na konstatování, že "se jedná o společnost, kterou v minulosti M. D. ovládal". Stěžovatelka dále poukázala na to, že je znaleckým ústavem, který poskytuje služby svým klientům. Tyto služby jsou ze své podstaty nehmotné. Styk s klienty je telefonický a emailový. Pokud má proběhnout osobní schůzka s klientem, ta se vždy uskutečňuje u klientů. Fyzicky pak znalecké posudky vyhotovuje R. D., což je činnost, která není vázána na provozovnu a na předmětné prostory. Co se týká přebírání pošty, pak s ohledem na skutečnost, že stěžovatel má zřízenou datovou schránku, je většina pošty vyřizována přes datovou schránku, což je opět činnost, která není vázána na předmětné prostory. Lze tedy říci, že R. D. v podstatě poskytuje pro stěžovatelku služby virtuální kanceláře (obdoba služeb poskytování virtuálního sídla). Soud se však podle stěžovatelky při nařizování prohlídky těmito skutečnostmi vůbec nezabýval a zcela nekriticky přejal do svého příkazu k prohlídce názory a právní závěry předložené mu státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
5. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
6. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že nařízením prohlídky jiných prostor bylo porušeno základní právo stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny; ústavní stížnost posoudil i z pohledu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího základní právo na respektování soukromého a rodinného života. Článek 12 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy se o ochraně "jiných prostor" výslovně nezmiňují; článek 12 Listiny chrání nedotknutelnost "obydlí", článek 8 Úmluvy hovoří o právu na respektování "obydlí". Jelikož činnosti v rámci profese či podnikání lze vykonávat v privátních prostorách a naopak činnosti ryze soukromé povahy lze vykonávat v profesních, obchodních, podnikatelských a jiných provozovnách, a navíc takové rozlišování by mohlo vést k nerovnosti v zacházení, přiklonil se Ústavní soud stejně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP ") k širšímu výkladu pojmu "obydlí" a s ním souvisejícího pojmu "soukromý život" [srov. nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), odst. 14 a násl., dostupný na http://nalus.usoud.cz a v tomto nálezu v odst. 19. citovaný rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemitz proti Německu, stížnost č. 13710/88, odst. 27 a násl., případně v rozsudku ESLP Delta Pekárny, a. s. proti České republice ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11 citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int]. Soudem nařízenou prohlídku jiných prostor je tudíž možno považovat za zásah do práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny resp. práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy. Základní právo dle čl. 12 odst. 1 Listiny resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny resp. čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Těmito podmínkami jsou obecně "zákonnost" resp. "soulad se zákonem", sledování legitimního cíle a "nezbytnost v demokratické společnosti". Výjimky však musí být interpretovány a aplikovány v každém jednotlivém případě restriktivně.
7. V případech, kdy je třeba posoudit "zákonnost" způsobu provedení prohlídky jiných prostor (ve smyslu čl. 12 odst. 2 Listiny) resp. "soulad se zákonem" zásahu do práva na respektování obydlí (ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy), Listina a Úmluva odkazují zásadně na podústavní zákonnou úpravu a zavazují postupovat v souladu s ní. Vykládat a aplikovat zákonnou úpravu prohlídky jiných prostor je v první řadě věcí orgánů činných v trestním řízení, nicméně její porušení může založit porušení Listiny resp. Úmluvy; Ústavní soud proto musí přezkoumávat, zda orgány činné v trestním řízení v konkrétním případě postupovaly v souladu s relevantní procesní a hmotněprávní zákonnou úpravou. Nutno připustit, že nikoliv každá vada činí prohlídku jiných prostor jako takovou nezákonnou z hlediska citovaných článků Listiny a Úmluvy; zásah do základního práva je třeba vždy posuzovat ve svém celku. Důvody uvedené k ospravedlnění prohlídky jiných prostor musí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip proporcionality. Nutno posoudit zvláštní okolnosti případu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledovanému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla provedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných důkazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných prostor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené příkazem k prohlídce. Prohlídka jiných prostor (stejně jako domovní prohlídka) může být zákonně provedena jen v objektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení prohlídky jiných prostor v objektu jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných výše uvedenými články Listiny a Úmluvy [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) a ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v příkazu k prohlídce jsou z pohledu zachování ústavně zaručených standardů dostatečné. Ústavní soud poukazuje na to, že se v době prohlídky v prostorách nacházela právě ta osoba, s jejíž činností ve společnosti byly hledané dokumenty a věci spojeny. Krom toho příkaz k prohlídce byl soudem odůvodněn dostatečně, a proto ani napadené rozhodnutí, ani postup na jeho základě provedený není v rozporu s ústavně požadovanými zárukami ochrany základních práv. Ani ve způsobu a času doručení příkazu k prohlídce stěžovatelce Ústavní soud neshledal takové vady, které by měly ústavní rozměr. Ústavní soud je dále toho názoru, že inkriminovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti). Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud je toho k názoru, že důvody uvedené v příkazu k prohlídce jiných prostor mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatelky na zákaz pokračování v porušování základních práv. Ústavní soud tak uzavírá, že čl. 12 Listiny resp. čl. 8 Úmluvy nebyly porušeny.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
10. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelce Ústavní soud nevyhověl. Postup dle §64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyl odůvodněn výsledkem řízení, neboť Ústavní soud stěžovatelčinu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Žádný důvod k uplatnění výjimky z pravidla dle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že náklady řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník sám, tak nebyl naplněn (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3504/16 ze dne 10. 11. 2016).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu