ECLI:CZ:US:2019:2.US.4086.18.1
sp. zn. II. ÚS 4086/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Betlémská nám. 2, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2017, č. j. 20 C 106/2015-263, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2017, č. j. 19 Co 193/2017-292, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 25 Cdo 950/2018-328, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Okresní soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném O. F. zaplacení částky 180.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a výrokem II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud takto rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení náhrady škody na zdraví spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy vyvolané sexuálními praktikami, které na něm měl žalovaný i přes jeho údajný nesouhlas vykonat ve dnech 5., 6. a 7. září roku 2011 přímo při hospitalizaci v nemocnici v N., kde žalovaný pracoval jako sanitář (stěžovatel tvrdil v zásadě dotyky a stimulaci genitálií a anální styk). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky skutečně došlo v průběhu hospitalizace stěžovatele k určitému sexuálnímu kontaktu, avšak z obou stran dobrovolnému a chtěnému. Nebylo tedy prokázáno protiprávní jednání žalovaného, které mělo spočívat v tom, že žalovaný stěžovatele k sexuálním praktikám donutil a vykonával je na něm i přes jeho nesouhlas a proti jeho vůli.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V hodnocení věci samé se přitom zcela ztotožnil s nalézacím soudem. Vykonání pohlavního styku jakékoliv povahy proti vůli dotčené osoby je podle krajského soudu protiprávní a vedle případných nároků z práva na ochranu osobnosti zakládá též právo na náhradu škody. Jedním z nezbytných právních předpokladů odpovědnosti za škodu je ovšem porušení právní povinnosti, tedy protiprávní jednání škůdce (zde žalovaného). Protože však v daném řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil protiprávního jednání spočívajícího v pohlavních stycích vykonaných proti vůli stěžovatele, nelze podle krajského soudu než dospět k závěru, že žalovaný za škodu žalobci neodpovídá.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly jeho omezenou možností klást pro svůj handicap žalovanému fyzický odpor [v té souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se otázek zneužití fyzické či psychické bezbrannosti oběti pachatelem při sexuálně motivované trestné činnosti (konkrétně stěžovatel zmiňuje například pacientku na gynekologickém křesle znásilněnou gynekologem)]. Stěžovatel uvádí, že již od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, má postižené nohy a částečně i ruce. Soudy přitom tuto skutečnost - a s ní spojenou omezenou možnost obrany stěžovatele proti eventuálnímu útoku žalovaného - nepřehlédly, nicméně velmi podrobně vysvětlily, proč neuvěřily tomu, že k sexuálním kontaktům došlo proti vůli stěžovatele (sám žalovaný v tomto řízení sexuální kontakt se stěžovatelem nepopíral, vylučoval jen anální pohlavní styk). Podle obecných soudů - a stěžovatel to v ústavní stížnosti nerozporuje - totiž ke kontaktu mezi stěžovatelem a žalovaným došlo ve dnech 5. - 7. 9. 2011, kdy se stěžovatel se přítomnosti a péče ze strany žalovaného opakovaně dožadoval, a to i nad rámec běžného kontaktu (sledoval například s žalovaným v místnosti sanitářů televizi, chtěl zde s žalovaným i přespat) a dožadoval se, aby s ním jel žalovaný i přes nepřízeň počasí na nákupy do města. Z toho soudy dovodily, že se stěžovatel žalovaného i přes tvrzené nedobrovolné praktiky nikterak nestranil a naopak dožadoval se jeho přítomnosti [čemuž se žalovaný i pro svoji lehkou mentální retardací a submisivitu podvolil (soudy naopak vyšly dokonce z mentální převahy stěžovatele nad žalovaným), byť kolegyním uváděl, že stěžovatel jeho ochoty zneužívá], k sexuálním kontaktům nadto došlo mimo jiné i bezprostředně v blízkosti sesterny, kdy stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by se například pokusil volat o pomoc.
8. Za těchto konkrétních okolností je tak i podle Ústavního soudu plně akceptovatelný závěr obecných soudů, že v daném případě k sexuálním praktikám docházelo nehledě na stěžovatelův handicap a z toho plynoucí nemožnost jeho obrany s tím, že nebylo rovněž prokázáno, že by stěžovatel měl strach z eventuální pomsty žalovaného (ten byl naopak podle soudů dobrotivý a submisivní). V řízení pak nebylo ani potvrzeno, že by ke kontaktům mezi stěžovatelem a žalovaným docházelo pro zneužití intelektové nedostatečnosti stěžovatele, když naopak - jak uvedeno - naopak u žalovaného byla zjištěna lehká forma intelektuálního selhávání.
9. Soudy v řízení nezpochybnily, že u stěžovatele podle znaleckých posudků došlo (patrně v návaznosti na sexuální kontakty s žalovaným) k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, a proto k této samotné skutečnosti ani nevyslechly matku stěžovatele, která o něj celodenně pečuje, a neprovedly ani další znalecké zkoumání psychiky stěžovatele. Samotný sexuální kontakt, jeho následné uvědomění si či jeho okolnosti, dále pak sexuální nezkušenost stěžovatele, navazující trestní řízení proti žalovanému i proti samotnému stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi, tuto poruchu skutečně vyvolat mohly, nicméně nebyla prokázána žádná její souvislost s tvrzeným násilím, jehož se měl žalovaný na stěžovateli dopustit. Jistě by přitom nebylo správné - byť stěžovatelova argumentace k tomu implicitně směřuje - na celou věc nahlížet a priori tak, že už jen samotný sexuální kontakt stěžovatele jako postiženého člověka (ať už heterosexuální nebo homosexuální) je potřeba hodnotit jako něco společensky nepřijatelného, co stěžovateli způsobilo psychické potíže.
10. Jakkoliv znalecké zkoumání osobnosti stěžovatele několika znalci (srov. k tomu opakované znalecké posudky) skutečně jednoznačně netvrdí, že by stěžovatel o sexuálních kontaktech s žalovaným chtěl výslovně lhát (přesto byla u něj zaznamenána minimálně snaha chovat se sociálně žádoucím způsobem - srov. k tomu str. 15 rozsudku nalézacího soudu), soudy srozumitelně vysvětlily, proč stěžovatelově verzi o jeho nechuti k sexuálním kontaktům neuvěřily. Stěžovatel například i před znalci hodnotícími jeho osobnost uváděl, že má (resp. měl) vztah s dívkou (spolupacienty dokonce zval v této souvislosti na svatbu), přitom se však ukázalo, že se jednalo jen o internetovou známost, kdy stěžovatel vůbec neznal totožnost údajné dívky. Jeho vztahová, sexuální přání a představy jsou tak založeny na fabulaci a nerealistických očekáváních. Naopak spolupacienti uvedli, že jim stěžovatel posléze své sexuální kontakty opakovaně popisoval s tím, že "žalovaného stáhne z peněz" (str. 8 rozsudku okresního soudu¨).
11. Pokud tedy soudy - s ohledem na uvedené - dospěly k závěru, že sexuální kontakty mezi stěžovatelem a žalovaným byly dobrovolné a že tedy posttraumatická stresová porucha u stěžovatele nevznikla tím, že by k nim byl ze strany žalovaného nucen (není tedy přítomno protiprávní jednání ze strany žalovaného a nejsou tedy dány předpoklady vzniku jeho odpovědnosti za rozvoj posttraumatické stresové poruchy u stěžovatele), nevyskytují se v jejich úvahách známky libovůle nebo nedostatků v odůvodnění (naopak zvláště odůvodní rozsudku nalézacího soudu je precizní a přesvědčivé) a podle Ústavního soudu jsou tedy napadená rozhodnutí zcela ústavní konformní.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu