ECLI:CZ:US:2019:2.US.4098.18.1
sp. zn. II. ÚS 4098/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Emílie Boháčové, zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Bláhou, se sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 47 Co 181/2018-47, a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 8. 2018, č. j. 10 C 22/2018-38, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka v této souvislosti výslovně odkazuje na čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na čl. 2 odst. 1 Protokolu číslo 7 k Úmluvě. Jakkoliv však stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá obě rozhodnutí jako celek, argumentaci uplatňuje toliko vůči jejich nákladovým výrokům. Právě tímto směrem se proto při hodnocení relevance ústavní stížnosti zaměřil rovněž Ústavní soud.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, totiž vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením okresní soud zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby (výrok I) podané žalobkyní (BK MONT s. r. o.) proti žalované stěžovatelce a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že ačkoliv k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby, nejde o typické procesní zavinění na straně žalobkyně ve smyslu §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Žalobkyně totiž ke zpětvzetí přistoupila po zahájení insolvenčního řízení na majetek stěžovatelky, kdy do tohoto insolvenčního řízení svoji pohledávku přihlásila. Výrokem III pak okresní soud rozhodl o vrácení části ze zaplaceného soudního poplatku.
3. K odvolání stěžovatelky následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí v jeho výroku II o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že byť to okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyslovil, aplikoval se zřetelem k popsaným okolnostem projednávané věci na rozhodnutí o nákladech řízení ustanovení §150 o. s. ř. Jelikož stěžovatelka v průběhu řízení podala dlužnický návrh na zahájení insolvenčního řízení, což okresní soud zjistil až z insolvenčního rejstříku, naznala žalobkyně, že další vedení řízení nemá smysl, neboť se v něm uplatněné pohledávky již nedomůže a tuto pohledávku je naopak nutné přihlásit do insolvenčního řízení. Proto vzala v reakci na výzvu okresního soudu a po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení žalobu zpět. Přitom krajský soud pokládá aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. v dané věci za správnou.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 cit. zákona musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále připomíná, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto postačuje připomenout, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí nemají.
8. V dané věci totiž v prvé řadě nejde o překvapivou - a tedy neústavní - aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jak ji má na mysli např. stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 277/18 ze dne 2. 7. 2018. V projednávané věci to totiž nebyl krajský soud, kdo by s ohledem na okolnosti případu jako první (a rozdílně od nalézacího soudu) nerozhodl o náhradě nákladů řízení na základě kritéria úspěchu. To učinil již nalézací soud a stěžovatelka se odvolávala již s tím, že nesouhlasí, že jí náhrada nákladů řízení, jako procesně úspěšné, nebyla přiznána. Krajský soud pak ve svém rozhodnutí již jen napravil formální nedostatek okresního soudu a odkázal na zákonné ustanovení umožňující při zohlednění okolností případu (slovy zákona: při zohlednění důvodů hodných zvláštního zřetele) náhradu nákladů řízení podle kritéria úspěchu ve věci nepřiznat.
9. Nadto Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepokouší vysvětlit, proč jsou podle jejího názoru úvahy okresního soudu a krajského soudu o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele nesprávné. Tím ale působí její námitka o tom, že jí byl vzat nesprávným postupem soudu prostor, aby se mohla k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. vyjádřit, poněkud nepřesvědčivě. Pokud stěžovatelka v předchozím řízení poukazovala na ustanovení §140a insolvenčního zákona, podle něhož se - zjednodušeně řečeno - rozhodnutím o úpadku přerušují soudní řízení týkající se pohledávek majetkové podstaty, pak se tak děje právě proto, aby tyto pohledávky byly přihlášeny a vymáhány v rámci insolvenčního řízení. Původní řízení zahájené žalobkyní, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, by tak k uspokojení pohledávky žalobkyně vést nemohlo a proto tato postupovala zcela správně, přistoupila-li ke zpětvzetí žaloby.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že dovolává-li se stěžovatelka mimo jiné i porušení čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 1 protokolu číslo 7 k Úmluvě, nejsou tyto její odkazy přiléhavé, neboť citovaná ustanovení se primárně týkají práv účastníka v trestním řízení. To ale není případ stěžovatelky.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu