ECLI:CZ:US:2019:2.US.4139.18.1
sp. zn. II. ÚS 4139/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), o. s., se sídlem Praha 1, Národní 41, právně zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2823/2018-225 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018 č. j. 30 Co 373/2017-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou proti České republice domáhala náhrady škody ve výši 44 934 007,30 Kč se zákonnou daní z přidané hodnoty, která jí vznikla tím, že Ministerstvo kultury nevydalo v zákonné lhůtě stěžovatelce oprávnění k výkonu činnosti - kolektivní správě autorských práv, jak mu ukládalo ustanovení §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 č. j. 25 C 11/2013-45 žalobu v celém rozsahu zamítl, protože podle jeho názoru vedlejší účastník v průběhu řízení vznesl důvodně námitku promlčení a stěžovatelka již od účinnosti autorského zákona věděla o tvrzené povinnosti Ministerstva kultury vydat rozhodnutí podle §106 odst. 7 přechodných ustanovení tohoto zákona a pokud jí po celou dobu či kdykoli v průběhu jejího neplnění vznikala škoda, pak již od počátku porušování této povinnosti ministerstvem stěžovatelka nepochybně věděla o škodné události a o tom, kdo za škodu odpovídá. O ucházejícím zisku se pak stěžovatelka dle názoru nalézacího soudu dozvídala postupně tak, jak tento neuskutečňovanou správou každodenně vznikal. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Co 337/2014-66, tak, že svým prvním výrokem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a svým druhým výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu podala stěžovatelka dovolání do obou jeho výroků. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 833/2015-97 rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 6. 2017 č. j. 25 C 11/2013-166 opětovně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná a že posledním dnem k uplatnění nároku stěžovatelky byl den 11. 2. 2013. Stěžovatelka však návrh podala až dne 12. 2. 2013. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2823/2018-225 odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její nárok v době podání žaloby nebyl promlčen. Před soudem prvního stupně po zrušení jeho prvního rozsudku Nejvyšším soudem uplatnil vedlejší účastník poprvé novou námitku promlčení s tím, že žalobu stěžovatelka podala jeden den po uplynutí lhůty. Soud prvního stupně nezkoumal žádné další okolnosti, ale pouze uzavřel, že lze za podstatné pro počátek běhu promlčecí lhůty vzít poslední tzv. zesouladňující rozhodnutí vydané žalovanou dne 5. 8. 2009, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2009, tedy konkrétně den nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobu stěžovatelky zamítl a jeho rozsudek potvrdil i odvolací soud. Odvolací soud pak již jen bez dalšího konstatoval, že ke dni právní moci vydaného tzv. zesouladňujícího rozhodnutí byla stěžovatelka též objektivně schopna vznik celkového ušlého zisku vyčíslit. Principy možného vyčíslení škody či návodem na jakoukoli metodiku, kterou by měla stěžovatelka použít v den nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy k vyčíslení svého nároku, odvolací soud nikterak neosvětlil a nepopsal, k této otázce se nikterak nevyjádřil a svůj závěr řádně neodůvodnil.
5. Nejvyšší soud ve svém druhém rozhodnutí v projednávané věci, tedy v napadeném usnesení, pouze konstatoval, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnila včas, vznesená námitka promlčení tak ze strany vedlejšího účastníka nepředstavuje zneužití práva namítat promlčení. Stěžovatelka však trvá na svém názoru, že její nárok v době podání žaloby nebyl promlčen podle pravidel stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež musí být intepretovány způsobem, který nebude nespravedlivě zkracovat právo poškozeného na náhradu způsobené újmy od státu, jak zakládají ústavněprávní kautely plynoucí z čl. 36 odst. 3 Ústavy. Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se musí vztahovat nejen k vědomosti o tom, kdo je v daném případě škůdcem, ale také k tomu, že a jaká vznikla škoda - a toto kritérium v posuzovaném případě splněno nebylo, neboť stěžovatelka zjistila výši škody vyčíslitelnou v penězích až po reálném zahájení výkonu kolektivní správy po roce 2009. Před nabytím právní moci zesouladněného oprávnění k výkonu kolektivní správy stěžovatelka nebyla z žádných jí dostupných údajů schopna učinit ani hrubý odhad inkasa z udělených jí práv či odhad nákladů na taková inkasa. A tento stav se nemohl změnit ani dnem nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy dne 13. 8. 2009. Nalézací ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že stěžovatelka vědomost o rozsahu jí způsobené škody nesprávným úředním postupem měla již v den nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy. I přesto, že svůj nárok stěžovatelka nepovažuje za promlčený, již v průběhu jednání před nalézacím soudem vznesla námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pro případ, že by soud námitku promlčení považoval za přípustnou. Obecné soudy však tuto námitku neakceptovaly.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
10. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Jak Ústavní soud shledal z napadeného rozsudku odvolacího soudu, promlčení nároku stěžovatelky odůvodnil soud tím, že "Veškerými vstupními informacemi ohledně vzniku škody žalobkyně disponovala již ke dni právní moci tzv. zesouladňovacího rozhodnutí ze dne 5. srpna 2009, tj. ke dni 13. srpna 2009. Již k tomuto dni věděla, jaká oprávnění kolektivního správce nemohla v důsledku absence tzv. zesouladňovacího rozhodnutí vykonávat, po jakou dobu, přičemž s ohledem na to, že v zásadě shodnými oprávněními disponovala za předchozí právní úpravy, jak koneckonců plyne ze samotných tvrzení žalobkyně, nepochybně mohla vzniklou škodu vyčíslit alespoň orientačně." Počátek promlčecí doby tak soud stanovil shodně se soudem prvního stupně na den 13. 8. 2009. Na běh promlčení lhůty aplikoval hmotněprávní ustanovení §122 zákona č. 40/1964 Sb. (§26 zákona č. 82/1998 Sb. a dále §3036 Občanského zákoníku) s tím, že institut promlčení je institutem hmotného práva, a proto aplikace ustanovení procesního práva nepřichází v úvahu. Běh tříleté subjektivní promlčecí lhůty tedy započal dnem 13. 8. 2009. K jeho stavení ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. došlo v období od 2. 2. 2012 do 31. 1. 2013 (tj. celkem 5 měsíců a 29 dní), po které byl nárok předběžně projednáván žalovanou a po které tedy promlčení lhůta neběžela, následně pak dobíhala pouze zbývající část promlčecí lhůty. Poslední den promlčení lhůty tak připadl na den označený datem 11. 2. 2013. Uvedené počítání času nepovažuje Ústavní soud za vybočující z ustáleného výkladu problematiky běhu promlčecích lhůt.
12. K problematice uplatnění námitky promlčení ve vztahu k dobrým mravům se Ústavní již soud v minulosti vyjádřil tak, že "ustanovení §3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení" [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) či sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že "vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil".
13. Při posouzení toho, zda v té které věci je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333)]. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, odvolací soud se předmětnou námitkou stěžovatelky zabýval, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka shledávala rozpor s dobrými mravy v samotném škodném jednání žalované, z čehož však nelze nemravnost vznášené námitky promlčení dovodit. Svůj právní závěr v tomto smyslu též náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
14. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu