ECLI:CZ:US:2019:2.US.4152.17.1
sp. zn. II. ÚS 4152/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Rostislava Pukla, advokáta, AK se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016 č. j. 27 Co 432/2016-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 16 C 32/2015-189 vyhověl žalobě žalobkyně Jany Tomečkové a zrušil rozhodčí nález č. j. 103 Rozh 5169/2014-15 vydaný dne 27. 2. 2015 rozhodcem Mgr. Janem Fišerem (výrok I.). Výrokem II. okresní soud uložil žalované společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 087 Kč. Dále výrokem III. rozhodl, že stěžovateli se přiznává odměna za zastupování žalobkyně před okresním soudem v částce 13 035,47 Kč, která bude proplacena z účtu jmenovaného soudu. Podle výroku IV. byla pak žalovaná tutéž částku, tj. 13 035, 47 Kč, povinna nahradit České republice na účet okresního soudu. Konečně dle výroku V. byla žalovaná zavázána zaplatit České republice, opět na účet okresního soudu, soudní poplatek ve výši 4 086 Kč.
3. K odvolání žalobkyně směřující do nákladů řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v jeho výrocích III. a IV. potvrdil, ovšem s tím, že odstranil zjevnou chybu v psaní a původně uváděnou částku 13 035,47 Kč nahradil podle něj správnou částkou 13 035,48 Kč (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II., a to tak, že nově uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9 487 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám stěžovatele (výrok II.). Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu, který při určení výše odměny za právní pomoc advokáta vycházel z §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětem řízení byl penězi neocenitelný nárok na zrušení rozhodčího nálezu, a nikoliv žaloba na peněžité plnění. Krajský soud v této souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012, v němž Ústavní soud totožný postup z ústavně právního hlediska aproboval. Přitom Ústavní soud argumentoval též svým usnesením sp. zn. II. ÚS 2902/10 ze dne 4. 11. 2010, v němž posoudil jako ústavně konformní závěr obecného soudu, že při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce v řízení o žalobě pro zmatečnost lze použít ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu bez ohledu na to, jakým způsobem je vyjádřen předmět řízení původního. Podle krajského soudu byly okresním soudem v zásadě správně (s výhradou opravené chyby v psaní provedené výrokem I.) vyčísleny také náklady, které vznikly České republice. Tyto náklady tvořila odměna a hotové výdaje za čtyři úkony právní služby (replika žalobkyně k vyjádření žalované, vyjádření žalobkyně ze dne 8. 9. 2016 a účast advokáta na jednáních soudu ve dnech 10. 6. 2016 a 14. 9. 2016), které byly vykonány stěžovatelem poté, co byl žalobkyni ustanoven rozhodnutím soudu, a dále náhrada cestovních výdajů ke dvěma soudním jednáním, včetně náhrady za promeškaný čas. Na druhou stranu okresní soud podle odvolacího soudu pochybil při určení nákladů žalobkyně, které, kromě zaplaceného soudního poplatku v částce 4 087 Kč, zahrnovaly také odměnu advokáta a hotové výdaje za tři úkony právní služby vykonané jejím právním zástupcem za dobu, než jí byl ustanoven.
5. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti vyčíslení přiznané odměny za zastupování žalobkyně. Namítá, že výše odměny advokáta v řízení o zrušení rozhodčího nálezu má být v souladu s §8 odst. 1 a §7 bod 5 advokátního tarifu vypočtena z peněžité částky (v posuzovaném případě 163 457 Kč), o kterou šlo v rozhodčím řízení, a nikoliv, jak učinil krajský soud, potažmo před ním i soud prvního stupně, z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Obecné soudy se tím dopustily zjevného excesu a zasáhly do jeho práva vlastnit majetek ve formě nároku na určité pozitivní plnění ze strany státu. Stěžovatel trvá na tom, že předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je spor o peněžité plnění. Stěžovatel rovněž v rámci své argumentace upozorňuje na rozpor spočívající v tom, že obecné soudy pro účely vyměření soudního poplatku vycházely z částky 163 457 Kč (tedy hodnoty předmětu sporu), zatímco při rozhodování o nákladech řízení bez bližšího zdůvodnění konstatovaly, že předmět řízení je penězi neocenitelný. Stěžovatel podotýká, že popsaný postup znevýhodňuje žalobce (spotřebitele), který musí, chce-li se domáhat svého práva, uhradit vysoký soudní poplatek, a naopak zvýhodňuje žalovaného ("lichváře"), který v případě prohry ve sporu hradí výrazně nižší náklady řízení; dle stěžovatele tímto dochází k narušení rovnosti účastníků řízení. Poukaz odvolacího soudu na způsob rozhodování o nákladech řízení u žaloby pro zmatečnost označuje za nepřiléhavý, neboť v případě žaloby pro zmatečnost je, na rozdíl od žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, posuzováno výlučně dodržování procesních pravidel a nedochází k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
6. Kromě výše uvedeného spatřuje stěžovatel pochybení obecných soudů v tom, že mu nepřiznaly náhradu nákladů za konkrétní uplatněné úkony (návrh na doplnění rozhodnutí o ustanovení zástupce, porada s klientem ze dne 5. 9. 2016, sdělení skutečností ze dne 14. 9. 2016) ani za úkony učiněné před ustanovením právního zástupce, čímž nastolily situaci, že žalobkyně sice byla ve sporu plně úspěšná, ale vyjma soudního poplatku jí prakticky bylo odepřeno právo na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na obhajobu svých právních nároků. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou, že soudy měly nejprve vypočíst celkovou výši nákladů a tu poté rozdělit na polovinu, a nikoli rozlišovat mezi úkony provedenými před a po jeho ustanovení zástupcem žalobkyně. Konečně stěžovatel namítá i nesprávné určení výše cestovních výdajů, neboť mu byla přiznána náhrada pouze za jednu cestu na jednání, ačkoliv absolvoval tyto cesty dvě. Závěrem stěžovatel shrnuje, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 55 720 Kč za uhrazený soudní poplatek a sedm úkonů právní služby, plus částku 7 235,48 Kč za cestovní výdaje právního zástupce a promeškaný čas, tzn. celkem 63 255,48 Kč (pozn.: údaje převzaty z ústavní stížnosti); namísto toho jí obecné soudy přiznaly náhradu nákladů pouze ve výši 22 522,48 Kč.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v nesprávném určení tarifní hodnoty úkonu právní služby poskytnuté advokátem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Ústavní soud předesílá, že se shodnou problematikou a argumentačně velmi obdobnými ústavními stížnostmi, podanými týmž právním zástupcem jako v nyní projednávané věci, zabýval ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 2384/17 ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2394/17 ze dne 10. 10. 2017 a sp. zn. I. ÚS 774/17 ze dne 25. 9. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve zmiňovaných rozhodnutích byl Ústavní soud konfrontován se skutečností, na niž opakovaně upozorňuje i stěžovatel, že soudní poplatek za návrh na zrušení rozhodčího nálezu se po jisté časové období [podle položky 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků, jež tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. 11. 2016] odvozoval od výše peněžitého plnění, jehož se týkalo rozhodčí řízení. Navzdory tomu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy pro věc relevantní právní předpis - tedy advokátní tarif, konkrétně jeho §9 odst. 1 - aplikovaly zcela správně a v souladu s jeho judikaturou (srov. odkaz odvolacího soudu na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012). Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci a pro stručnost na citovaná rozhodnutí odkazuje.
10. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se úhrady vybraných úkonů právní služby, stěžovatel ve své argumentaci zjevně opomíjí, že krajský soud žalobkyni dodatečně přiznal právo na náhradu nákladů ze strany žalované za úkony učiněné před ustanovením právního zástupce, v důsledku čehož jí, resp. stěžovateli bylo celkem nahrazeno sedm úkonů právní služby, přesně jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti. Stížnostní námitky se tedy v tomto ohledu zcela míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Nadto je třeba upozornit, že přiznání náhrady ustanovenému zástupci pouze za úkony po právní moci usnesení o ustanovení zástupce je v souladu s konstantní judikaturou obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2482/2015 ze dne 9. 12. 2015), přičemž Ústavní soud v daném závěru nespatřuje žádný rozpor s ústavním pořádkem (ostatně i v případě bezplatné obhajoby v trestním řízení platí obdobné pravidlo, srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2775/15 ze dne 27. 10. 2015). K údajně opomenuté cestě na jedno ústní jednání Ústavní soud konstatuje, že z přiloženého rozhodnutí jasně vyplývá, že krajský soud při výpočtu náhrady jízdného konstatoval dvě cesty na jednání soudu. Není úkolem Ústavního soudu přepočítávat výslednou částku náhrady jízdného; případné pochybení obecného soudu ve výpočtu navíc představuje částku nepochybně bagatelní.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu