ECLI:CZ:US:2019:2.US.4177.18.1
sp. zn. II. ÚS 4177/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 3 Tdo 1070/2018-19, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018 č. j. 12 To 19/2018-172 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2017 č. j. 2 T 150/2016-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se dopustit tím, že dne 30. 4. 2016 v době od 19 do 19:15 hod. v blízkosti domu č. p. X v obci S. vyhrožoval dvěma osobám, které daným místem procházely při venčení psů, slovy "vypadněte, tady nemáte co dělat, to je soukromý pozemek, zastřelím Vám ty Vaše čokly, zastřelím Vás, vypadněte odsud", přičemž držel dlouhou jednohlavňovou zbraň s dřevěnou rukojetí. V osobách tak vzbudil důvodnou obavu o jejich život. Provedenou dechovou zkouškou u něj byla zjištěna hladina alkoholu 2,10 promile. Tedy jinému vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a čin spáchal se zbraní. Za uvedený přečin mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Výkon tohoto trestu mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Dále byl odsouzen k trestu propadnutí věcí (střelná zbraň, střelivo atd.). Stěžovatel podal proti všem výrokům odvolání, které bylo Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Proto podal dovolání; Nejvyšší soud svým usnesením zrušil výrok o trestu a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Okresní soud již - nyní napadeným - rozhodnutím tedy nerozhodoval o vině, ale vzhledem k předchozímu průběhu řízení pouze o trestu uloženém stěžovateli. Ten byl rozsudkem okresního soudu odsouzen znovu k trestu odnětí svobody v délce trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 1 roku a 6 měsíců. Stěžovatel podal odvolání, kterému krajský soud (napadeným) rozhodnutím nevyhověl. Následovalo dovolání stěžovatele, tentokrát Nejvyšším soudem odmítnuté. Stěžovatel v dané fázi řízení před obecnými soudy nesouhlasil s uloženým trestem v podstatě z důvodů, jak níže uvedeny.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá posouzení otázky výše trestu. Ten považuje za nepřiměřeně přísný. Tvrdí, že obecné soudy při ukládání trestu nerespektovaly pravidla v §38 a §39 trestního zákoníku. Rozhodnutí okresního soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění výše trestu dostatečně nerozvádí úvahy, kterými se soud při ukládání trestu řídil. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadá právě z důvodu, že tvrzený nedostatek rozhodnutí okresního soudu nikterak nenapravily. Soudy podle něj zejména nezohlednily jeho dosavadní bezúhonnost. Ačkoliv krajský soud bezúhonnost zmínil, absentují úvahy o jejím vlivu na přísnost uloženého trestu. Dále stěžovatel uvedl, že považuje za zásadní, že obecné soudy bagatelizují jeho lítost nad celou situací. Zopakoval, že svého činu lituje a svou stížností se nepokouší celou věc bagatelizovat. Napadeným postupem obecných soudů mělo dojít k porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 36, 37 a 39 Listiny.
5. Ústavní soud, aniž meritorně zasáhl do napadených výrokových částí rozhodnutí obecných soudů, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily trestní soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy trestního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí trestního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí trestních soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv, přičemž z hlediska intenzity trestní represe přezkoumává Ústavní soud meritorně jen ty nejzávažnější případy.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů o uložení trestu odnětí svobody, podmíněně odloženého na osmnáctiměsíční zkušební dobu. Jakkoliv Ústavní soud vnímá stěžovatelovu dosavadní bezúhonnost i účinnou lítost, kterou v průběhu řízení i ve své stížnosti projevil, nejedná se právní situaci, jež by měla rozměr porušení ústavního pořádku; jde o výklad podústavního práva.
8. Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, včetně aplikace a výkladu rozhodných ustanovení trestněprávních předpisů, náleží do pravomoci obecných (trestních) soudů.
9. Stěžovatel předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo právo na určitý způsob rozhodnutí. Uvedeným základním právem je chráněno spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se v souladu s ústavními principy uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů o výši uloženého trestu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Výjimku představují případy, kde by řízení trpělo tak excesivními vadami, že by tyto byly způsobilé zasáhnout do práv účastníka až na ústavní úrovni, například při interpretaci práva vykazující znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu