ECLI:CZ:US:2019:2.US.4272.18.1
sp. zn. II. ÚS 4272/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ČESKÝ A MORAVSKÝ VADNÝ BETON s.r.o., se sídlem V celnici 1031/4, Nové Město, Praha 1, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018 č. j. 23 Cdo 3327/2018-203, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018 č. j. 21 Co 163/2018-193 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 3. 2018 č. j. 13 C 7/2016-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že okresní soud napadeným rozhodnutím zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na zaplacení 22 362 442,92 Kč s příslušenstvím, to odůvodnil tím, že nebyl zaplacen soudní poplatek, ačkoli k tomu byla stěžovatelka vyzvána. Ve své v pořadí již třetí žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvedla stěžovatelka žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí soudu o jejím osvobození od placení soudních poplatků. O žádosti stěžovatelky o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek ve stejné situaci již soud rozhodoval a proběhlo i odvolání a dovolání. Soud poukázal na své přesvědčení, že žalobkyně je obchodní společnost založená výlučně za účelem podání předmětné žaloby, a to bez povinnosti platit soudní poplatek, neshledal důvod opakovaně projednávat stěžovatelčinu další žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou shledal jako účelovou, a proto k ní nepřihlédl. Tento jeho postup aproboval i odvolací soud. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že stěžovatelčino dovolání není přípustné, neboť nelze dovodit, že by se odvolací soud při řešení stěžovatelkou předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3050/2013 a ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4867/2015.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s tvrzením stěžovatelky o změně jejích poměrů odůvodňující možnost žádat opětovně o osvobození od soudních poplatků. Tím měl podle stěžovatelky zatížit soudní řízení vadou, kterou neodstranil ani soud odvolací.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. K žádnému takovémuto závěru však Ústavní soud nedospěl, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu