ECLI:CZ:US:2019:2.US.4297.18.1
sp. zn. II. ÚS 4297/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Velká nad Veličkou, IČO: 48842541, se sídlem Velká nad Veličkou 97, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3115/2018-215 ze dne 25. 9. 2018 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Co 51/2018-191 ze dne 27. 4. 2018 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 36/2016-122 ze dne 16. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dále namítá zásah do svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nevydají v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dva pozemky v katastrálním území Hrubá Vrbka. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu není sporu v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle ustanovení §4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1429/2018). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci; ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena. Podle odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota těchto nemovitostí, z územní blízkosti či sousední polohy nemovitostí, ze skutečnosti, že nemovitosti tvořily jedno knihovní těleso, ani z toho, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků. Právě historicky jednotným způsobem užití výnosů z předmětných pozemků a pozemků, které stěžovatelka v současnosti vlastní, tedy jejich spotřební souvislostí (měly sloužit k údržbě staveb ve farním jmění, včetně kulturní památky), stěžovatelka v řízení argumentovala, tento názor však dle obecných soudů neobstojí stejně jako argument, že výnosy z nárokovaných nemovitostí (nájemné) hodlá v budoucnu investovat do již vlastněných staveb představujících kulturní památky. Bez významu je též skutečnost, že předmětné pozemky byly předmětem jedné pachtovní smlouvy s ostatními nemovitostmi stěžovatelky, neboť ani z této skutečnosti bez dalšího neplyne, že by některé z nich byly předpokladem plnění funkce ostatních; jedná se toliko o uživatelskou jednotu těchto pozemků, která obdobně jako vlastnická jednota sama o sobě jejich funkční souvislost nezakládá. Nejvyšší soud pak uzavřel, že ani poukaz stěžovatelky na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že mělo být její žalobě před obecnými soudy vyhověno. Obecné soudy odmítly zásadu formulovanou Ústavním soudem: ex favore restitutionis a znovu odejmuly stěžovatelce rozhodnutím pozemkového úřadu obnovené vlastnictví. Podle stěžovatelky měla být otázka (historické) funkční souvislosti ve smyslu ust. §7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti vyřešena jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Odvolací soud vyložil podmínku tzv. funkční souvislosti nemovitých věcí nepřípustně restriktivně v rozporu se základním ústavně zaručeným právem vlastnit majetek čl. 11 odst. 1 Listiny a v rozporu se zásadou ex favore restitutionis. Pokud v době rozhodování správního orgánu předmětné pozemky byly v příslušnosti hospodaření s majetkem státu Agentury ochrany přírody České republiky a v rámci této příslušnosti měly plnit společný účel, nelze ani z hlediska tzv. historické funkční souvislosti přehlížet skutečnost, že předmětné pozemky s pozemky (zároveň polohově blízkými) ve vlastnictví stěžovatelky všechny patřily původně jednomu benefíciu a výnosy z nich sloužily témuž účelu. Splnění (historické) funkční souvislosti ve smyslu citovaného ustanovení je podle stěžovatelky nezbytné shledat i v případech, kdy nárokované pozemky jsou zemědělskými pozemky a oprávněné osobě byly odejmuty společně s dalšími zemědělskými pozemky, které oprávněná osoba vlastní a jež byly společně zemědělsky obhospodařovány (jedním pachtýřem) jako celek. Stěžovatelka namítá, že souvislost vlastnickou a spotřební nelze považovat za kategorie nesouvisející s funkční souvislostí, nýbrž naopak je nutno považovat je za skutečnosti, které funkční souvislost osvědčují. Výnosy z předmětných pozemků nesměřovaly ani tak k zajištění potřeb duchovního, ale především k údržbě všech staveb ve farním jmění, také "hradební zdi", která je dodnes v majetku stěžovatelky. Bez nájemného z předmětných pozemků není schopna dostát všem zákonným povinnostem ve vztahu k vlastněným nemovitostem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a provedly výklad podústavního práva v neprospěch stěžovatelčina nároku. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu