ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3115.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3115/2018-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky , IČO: 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích č. 119, za účasti Římskokatolické farnosti Velká nad Veličkou , IČO: 48842541, se sídlem ve Velké nad Veličkou č. 97, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitých věcí , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 36/2016, o dovolání účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2018, č. j. 5 Co 1/2018-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním účastnice Římskokatolické farnosti Velká nad Veličkou (dále též jako „dovolatelka“) je napaden shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v meritu potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2017, č. j. 24 C 36/2016-122, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) účastnici nevydávají pozemky parc. v katastrálním území H. V. (dále jen „předmětné pozemky“) a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, sp. zn. SP 17675/2014-523102, č. j. SPU 258773/2016/Pa, ze dne 20. května 2016.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním vymezenou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Dovolatelka předestírá otázku výkladu zákonného pojmu funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dovozujíc, že tato dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena jinak.
Není sporu v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle ustanovení §4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci; ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl obchodním a občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu dne 14. 3. 2018 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).
Podle odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota těchto nemovitostí, z územní blízkosti či sousední polohy nemovitostí, ze skutečnosti, že nemovitosti tvořily jedno knihovní těleso, ani z toho, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků (k tomu dále srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018).
Právě historicky jednotným způsobem užití výnosů z předmětných pozemků a pozemků, které účastnice v současnosti vlastní, tedy jejich spotřební souvislostí (měly sloužit k údržbě staveb ve farním jmění, včetně kulturní památky), dovolatelka argumentuje, nicméně tato její argumentace v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu evidentně neobstojí. V tomto směru není pak rozhodné ani tvrzení dovolatelky, že výnosy z nárokovaných nemovitostí (nájemné) hodlá v budoucnu investovat do již vlastněných staveb představujících kulturní památky. Bez významu je též skutečnost, že předmětné pozemky a další účastnicí označené pozemky byly předmětem jedné pachtovní smlouvy, neboť ani z této skutečnosti bez dalšího neplyne, že by některé z nich byly předpokladem plnění funkce ostatních; jedná se toliko o uživatelskou jednotu těchto pozemků, která obdobně jako vlastnická jednota sama o sobě jejich funkční souvislost nezakládá.
Názor, že daná otázka hmotného práva, dovolacím soudem již vyřešená, má být posouzena jinak, dovolatelka opírá zejména o znění důvodové zprávy k interpretovanému ustanovení zákona, dále i o důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17 (citujíc tu část jeho odůvodnění, dle nějž se zemědělské nemovitosti zpravidla posuzují společně jako celek), akcentujíc dále i zásadu výkladu restitučních předpisů ve prospěch osob oprávněných (ex favore restitutionis) a legitimní očekávání oprávněných osob podle zákona č. 428/2012 Sb.
Předně, napadeným rozhodnutím, stejně tak jako kritizovanou judikaturou Nejvyššího soudu není nikterak zpochybněn smysl a účel interpretovaného ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jímž je nejenom zachování stávajících funkčních celků, nýbrž i obnovení těch funkčních celků, jež v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny (viz i zákonodárcem použité slovní spojení „…funkčně souvisela nebo souvisí…“). V obou případech ovšem musí (musela) být dána skutečná souvislost funkční, tedy plynoucí z reálné užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz (tedy nikoliv o souvislost vlastnickou /právní/, spotřební, příp. prostorovou).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou se napadené rozhodnutí řídí) není v rozporu ani s odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu či další judikaturou. Nejenom proto, že dovolatelkou citované usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17, je usnesením o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně bezdůvodné, jímž Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval toliko procesní rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti soudu. A pokud pak okrajově uvedl, že „zemědělské nemovitosti se posuzují zpravidla jako funkční celek“, učinil tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1119/2011, v němž bylo řešeno vydání pozemku funkčně souvisejícího se zemědělskou usedlostí (v poměrech zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), přičemž v projednávané věci nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by předmětné pozemky funkčně souvisely se zemědělskou usedlostí (a kdy dovolatelkou citované usnesení Ústavního soudu nelze interpretovat tak, že by snad všechny zemědělské nemovitosti jednoho vlastníka tvořily vždy jeden funkční celek).
Jiné posouzení otázky funkční souvislosti a tedy připuštění dovolání neodůvodňuje ani poukaz dovolatelky na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016), přičemž širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem.
Legitimní očekávání církví a náboženských společností, kterým dovolatelka proti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž argumentuje, upínalo se pak toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd, nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků, resp. že určité oprávněné osobě budou vydány určité věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).
Námitka dovolatelky uplatňovaná vůči nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí relevantní není již proto, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně (vznikly-li jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezové judikatury Ústavního soudu; viz nález ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, nebo nález ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu