ECLI:CZ:US:2019:2.US.4339.18.1
sp. zn. II. ÚS 4339/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 8 Tdo 908/2018-35 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018 č. j. 8 To 42/2018-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se dopustil tím, že z účtu společnosti XX (dále jen " společnost XX"), bezhotovostně převedl částku ve výši 945 000 Kč a dále částku 80 000 Kč, obě tyto částky v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Učinil tak, aniž by k převodu byl jakkoliv oprávněn, po odvolání z funkce jednatele společnosti XX. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let, dále trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev a též k peněžitému trestu v počtu 500 denních sazeb, tedy 500 000 Kč. Rozhodl tak, aniž by prováděl nové dokazování, neboť navrhované důkazy by nemohly ničeho změnit na správně zjištěném skutkovém stavu. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel disponoval s finanční částkou ve výši 1 025 000 Kč v době, kdy již nebyl společníkem společnosti XX a přisvojil si tak cizí věc tím, že se jí zmocnil, neboť s peněžními prostředky volně nakládal s vyloučením dosavadního držitele. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním.
3. Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel v dovolání městskému i krajskému soudu vytýkal, že ačkoliv provedeným dokazováním nebyly dostatečně prokázány skutkové okolnosti, které byly podkladem pro vydání jejich rozhodnutí, přesto soudy nižších stupňů zamítly provedení dalších důkazů. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ze zjištěných skutečností, tedy provedeného dokazování a hodnocení důkazů, vyplývá jasný a logický vztah. Je zjevné, že soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se se závěry nižších soudů ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. Uvedl také, že to, že způsob hodnocení důkazů nekoresponduje s představami stěžovatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu. V neposlední řadě se zabýval i objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu a uvedl, že námitky stěžovatele v tomto ohledu také nejsou opodstatněné, neboť právní kvalifikace je správná a přiléhavá. Proto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkový stav zjištěný obecnými soudy je v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. Uvedl, že předmětné finanční prostředky nebyly trvale vyloučeny z možnosti společnosti XX s nimi nakládat, a tak není dán předpoklad pro uznání viny stěžovatele. Došlo tedy k nesprávnému právnímu posouzení obecnými soudy. Dále uvedl, že došlo i k nesprávnému hodnocení skutku při ukládání trestu, když krajský soud nesprávně zohledňoval výši škody jako přitěžující okolnost.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily trestní soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy trestního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí trestního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí trestních soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi trestních soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu jejich rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
ředseda senátu