ECLI:CZ:US:2019:2.US.463.19.1
sp. zn. II. ÚS 463/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Růžičky, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 2362/2018-1331, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 24 Co 320/2017-1230, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 17 C 37/2015-1109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavněprávní principy, jakož i jeho základní práva a svobody. Zejména poukazuje na lidskou důstojnost, hodnoty demokratického právního státu a na porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Okresní soud v Kladně nyní napadeným rozsudkem vypořádal společné jmění mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou. Tento rozsudek byl ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím krajského soudu potvrzen a následné dovolání stěžovatele bylo shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Navzdory tomu, že ústavní stížnost velmi rozsáhlá, její podstata tkví v nesouhlasu stěžovatele s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhu na nerovné vypořádání, tedy neodklonily se od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů. Tuto otázku přitom ale podle Ústavního soudu obecné soudy řádně vyřešily, když zohlednily zejména to, že se bývalá manželka stěžovatele vždy řádně starala o chod společné domácnosti a o děti. Tento jejich závěr je přitom podle Ústavního soudu správný a je dostatečně podpořen i konkrétními skutkovými zjištěními.
6. Tvrdí-li naopak stěžovatel, že odvolací soud nesprávně přihlédl k opožděnému doplnění původně blanketního odvolání jeho bývalé manželky, pak tento závěr není správný. Marné uplynutí soudcovské lhůty totiž samo o sobě ještě nezpůsobuje nemožnost odstranit vady podání později, pokud soud z jejich neodstranění dosud nevyvodil zákonem předvídané následky (srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1899/2000).
7. Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud pro určení sazby mimosoudní odměny náhrady nákladů řízení vyšel z celé hodnoty vypořádávaného majetku. Předmětem sporu ve fázi odvolacího řízení totiž není u tohoto typu sporu jen to, co zůstalo sporné po rozhodnutí nalézacího soudu, nýbrž celé vypořádání majetku jako takového, byť by účastník řízení svým odvoláním brojil jen proti jeho dílčí části. Soudy rovněž dostatečně vysvětlily, že důsledky částečného neúspěchu v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovodily pro stěžovatele z jím požadované aplikace nerovnosti vypořádacích podílů. Tento jejich závěr lze přitom i podle Ústavního soudu akceptovat. Proto ani Nejvyšší soud nepochybil, když otázku procesního úspěchu ve věci neposoudil jako relevantní pro založení přípustnosti dovolání. Nadto (v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010) Nejvyšší soud posoudil kritérium majetkového censu omezujícího přípustnost dovolání zákonným limitem peněžitého plnění, a to z hlediska samostatnosti uplatnění dílčího nároku v soudním řízení.
8. Konečně ani Ústavní soud se, shodně s Nejvyšším soudem, s ohledem na svoje postavení v českém ústavním systému nemohl zabývat a proto ani nezabýval přehodnocováním jednotlivých skutkových zjištění (např. zda se během vztahu bývalých manželů uskutečnila půjčka 15.000 Kč; kdo a v jakém rozsahu zmenšil společný majetek atp.), když v rozsahu těchto pochybností vnášených opětovně stěžovatelem Ústavní soud pro stručnost odkazuje zejména na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu