ECLI:CZ:US:2019:2.US.53.19.2
sp. zn. II. ÚS 53/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavních stížnostech stěžovatele JUDr. Ondřeje Kubáta, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem Údolní 1724/59, Praha 4, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1910/2018-332 ze dne 27. 9. 2018 a č. j. 21 Cdo 4301/2018-264 ze dne 18. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 53/19 stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1910/2018-332 ze dne 27. 9. 2018, ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. IV. ÚS 852/19 pak stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4301/2018-264 ze dne 18. 12. 2018. Napadenými usneseními bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože Nejvyšší soud se dle stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací, proč by měly být rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 26. 3. 2019 spojilo tyto ústavní stížnosti ke společnému řízení.
2. Podle stěžovatele se při určování jeho platu, náhrad platu a víceúčelových paušálních náhrad (dále jen "platové nároky") jako soudce mělo i v letech 2011 až 2014 vycházet z platové základny odpovídající trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. V uvedeném období byly stěžovateli vypláceny platové nároky ve výši, která odpovídala platové základně určené podle nižších násobků, a to na základě právní úpravy, jež byla shledána protiústavní [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.); sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.)]. Stěžovatel se proto ve dvou civilních řízeních domáhal, aby mu Česká republika doplatila za období 2011 až 2014 částky 198 615 Kč s příslušenstvím a 367 140 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel nebyl se svými žalobami úspěšný, a proto se obrátil na Nejvyšší soud se dvěma dovoláními.
3. Ve svých dovoláních stěžovatel mimo jiné namítal, že Nejvyšší soud by se měl odchýlit od závěrů obsažených v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, podle něhož soudci nemají nárok na zpětné doplacení platu do výše trojnásobku za období let 2013 a 2014 (viz body 92-95 nálezu), a od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 127/82 SbNU 61), podle něhož soudci nemají nárok na toto zpětné doplacení ani za období let 2011 a 2012 (viz bod 107 a násl. nálezu). Stěžovatel v dovolání podrobně rozebírá judikaturu Ústavního soudu k soudcovským platům a dovozuje, že závěry citovaných nálezů byly nesprávné. Dále namítá, že neobstojí ani z hlediska čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Úmluvy. Platové nároky ve výši uplatněné žalobami představují podle stěžovatele majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel uvádí, že dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva majetek představují i pohledávky, pokud mají dostatečný základ ve vnitrostátní legislativě a u nichž může stěžovatel argumentovat legitimním očekáváním, že budou konkretizovány a že k nim bude moci vykonávat vlastnické právo. Pod pojem majetek podle stěžovatelova dovolání spadá i "plat, mzda či dávky", v této souvislosti odkazuje na rozsudek ve věci Stefanetti a další proti Itálii ze dne 15. 4. 2014 č. 21838/10, §50; rozsudek ve věci Kjartan Ásmundsson proti Islandu ze dne 12. 10. 2004 č. 60669/00, §40; rozsudek ve věci Rasmussen proti Polsku ze dne 28. 4. 2009 č. 38886/05, §71; a rozsudek ve věci Lelas proti Chorvatsku ze dne 20. 5. 2010 č. 55555/08, §58. Dle stěžovatele to platí typicky v případě, kdy byla vykonána pracovní činnost, jejíž výkon má být uhrazen, což opírá o odkaz na již citovaný rozsudek Lelas proti Chorvatsku, §58; rozsudek ve věci Bahçeyaka proti Turecku ze dne 13. 7. 2006 č. 74463/01, §34; rozhodnutí ve věci Erkan proti Turecku ze dne 24. 3. 2005 č. 29840/03; rozhodnutí ve věci Schettini a další proti Itálii ze dne 9. 11. 2000 č. 29529/95, a rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Storksen proti Norsku ze dne 5. 7. 1994 č. 19819/92. Tento charakter má podle stěžovatele i jeho "[p]ohledávka". Od roku 2004 do roku 2010 se dle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, vycházelo při výpočtu platových nároků soudců z platové základny odpovídající trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy, touto právní normou byla výše pohledávky dostatečně "konkretizována a na [podkladě této normy je] vymahatelná". Do této pohledávky bylo následně podle stěžovatele "vědomě protiústavně a [...] opakovaně zasaženo". Nevyplacením jeho platových nároků v požadované výši podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho legitimního očekávání a práva na ochranu majetku. Stěžovatel dále dovozuje, že tento zásah nesledoval legitimní cíl a že nedošlo k nastolení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu a ochranou práv jednotlivce. Dále stěžovatel ve svém dovolání dovozuje, že byl v rozporu s čl. 14 Úmluvy diskriminován z důvodu svého postavení jako soudce. Stěžovatel argumentuje, že výčet zakázaných diskriminačních důvodů v tomto ustanovení je demonstrativní a "jiným postavením" ve smyslu tohoto ustanovení může být i funkce soudce. Stěžovatel upozorňuje, že jeho platové nároky byly v období 2012 až 2014 podrobeny restrikcím, zatímco plat osob na pozicích náměstků ministrů na jednotlivých ministerstvech a na Úřadu vlády nebyl právními předpisy nijak snížen, a byl tedy výrazně vyšší. Stěžovatel je navíc jako soudce i výrazněji omezen v možnostech vykonávat další výdělečnou činnost.
4. Nejvyšší soud napadenými usneseními odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle §237 o. s. ř., obě usnesení obsahují stručné odůvodnění dle §243f odst. 3 o. s. ř. Závěr, že stěžovateli za období 2011 až 2014 nevzniklo právo na doplatek platových nároků do výše, která odpovídá platové základě určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která obstála i z ústavního hlediska, v této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1831/18 ze dne 19. 6. 2018. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, podle něhož soudci nemají nárok na doplatky do uvedené výše za období 2013 až 2014, a z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, podle něhož není dán nárok na tyto doplatky za období 2011 až 2012. Tento výklad je pro Nejvyšší soud dle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný a dle Nejvyššího soudu "není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak". Stěžovatel dle Nejvyššího soudu dále v souvislosti se svým tvrzením, že s ním bylo v postavení soudce zacházeno odlišně než s jinými osobami, jejichž zaměstnavatelem je stát, namítá, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost. Podle Nejvyššího soudu touto námitkou stěžovatel neuplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a z této námitky nevyplývá žádná rozhodná právní otázka dle §237 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud svými napadenými usneseními porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel odkazuje na obsah svých dovolání a namítá, že uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., jelikož vyložil, proč podle něj rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání předložil konkurující úvahy k právním závěrům obsaženým v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a zdůvodnil, proč podle něj závěry Ústavního soudu v uvedených nálezech nemohou obstát z hlediska čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ani z hlediska čl. 14 Úmluvy. Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se s jeho argumentací nevypořádal, respektive se k ní vůbec nevyjádřil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zahrnuje právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Jak Ústavní soud mnohokrát zopakoval, soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); z poslední doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. 7. 2017, bod 29]. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), bod 60; shodně nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), bod 31]. Z těchto principů vychází i judikatura ESLP k čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz již rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61; rozsudek ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29; z poslední doby viz rozsudek velkého senátu ve věci Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku ze dne 6. 11. 2018 č. 55391/13, §185].
8. Stěžovatel namítal v dovolání, že by se Nejvyšší soud měl odchýlit od závěrů založených na nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, podle nichž soudci nemají nárok na zpětné doplacení platových nároků do výše odpovídající tzv. trojnásobku za období 2011 až 2014. Nejvyšší soud v napadených usneseních reagoval na argumenty stěžovatele konstatováním, že nemá důvod se od závěrů založených na těchto nálezech odchýlit; nebyl tedy argumentací stěžovatele přesvědčen. Obecný soud může předložit Ústavnímu soudu konkurující úvahy, avšak pouze ve výjimečných případech, "kdy je opravdově a z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu" [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 71; podrobněji tamtéž body 55-71], což se v projednávané věci nestalo. Navíc je projednávaný případ specifický tím, že se polemika stěžovatele týká právních účinků spojených s derogačními nálezy. Stěžovateli nic nebránilo obrátit se na Ústavní soud, který může sám zvážit, zda je odchýlení se od jeho dřívějších právních závěrů s ohledem na stěžovatelovy argumenty namístě. Ve světle těchto okolností nebylo třeba, aby Nejvyšší soud poskytl stěžovateli podrobnější odpověď na jeho argumenty. Současně je ale nezbytné, aby se s argumentací stěžovatele detailněji vypořádal Ústavní soud.
9. Stěžovatel rozporuje závěry nálezů sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 z hlediska vnitrostátního práva a dřívější judikatury Ústavního soudu. V této části postačí stěžovatele odkázat na oba citované nálezy, v nichž se Ústavní soud tomuto aspektu věci dostatečně věnoval, a Ústavní soud ani ve světle stěžovatelovy argumentace neshledal důvod se od závěrů těchto nálezů odchýlit (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1831/18 ze dne 19. 6. 2018, týkající se platových nároků jiného soudce za téže období). Podrobněji je třeba věnovat se argumentaci stěžovatele, že závěry nálezů sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 neobstojí z hlediska ochrany majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
10. Podle stěžovatele v jím zmiňovaných rozhodnutích ESLP dovodil, že pod pojem majetek dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě obecně spadá i plat či mzda. Tento názor stěžovatele je chybný, žádné z jím citovaných rozhodnutí takový závěr neobsahuje. První skupina jím citovaných případů se týká důchodů [rozsudek ve věci Stefanetti a další proti Itálii ze dne 15. 4. 2014 č. 21838/10 se týká starobního důchodu (§53 a násl.); rozsudek ve věci Kjartan Ásmundsson proti Islandu ze dne 12. 10. 2004 č. 60669/00 se týká invalidního důchodu (§40); rozsudek ve věci Rasmussen proti Polsku ze dne 28. 4. 2009 č. 38886/05 se týká zvláštního důchodu pro soudce (§72)]. Rozsudek ve věci Lelas proti Chorvatsku ze dne 20. 5. 2010 č. 55555/08 se zabývá příplatkem pro vojáky za odminování, a to v situaci, kdy stěžovatel splňoval všechny podmínky pro přiznání příplatku podle rozhodnutí ministra obrany, jímž byly zavedeny (§57). Ani tento rozsudek se tedy nevyjadřuje k platu či mzdě obecně a na projednávaný případ se nevztahuje, neboť stěžovatel se nedomáhá vyplacení peněžních nároků, které byly v právních předpisech zakotveny, naopak požaduje zpětné přiznání doplatků nad rámec zákonné úpravy účinné v době výkonu soudcovské činnosti s odůvodněním, že tato úprava byla s účinky k pozdějšímu dni zrušena jako protiústavní. Rozsudek ve věci Bahçeyaka proti Turecku ze dne 13. 7. 2006 č. 74463/01, se týká sporu o peníze vybrané ze společného bankovního účtu manželů (§6-13); rozhodnutí ve věci Erkan proti Turecku ze dne 24. 3. 2005 č. 29840/03 se týká budoucí výše starobního důchodu, rozhodnutí ve věci Schettini a další proti Itálii ze dne 9. 11. 2000 č. 29529/95, se týká tvrzeného nedostatečného růstu platů podle kolektivní smlouvy, a rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Storksen proti Norsku ze dne 5. 7. 1994 č. 19819/92 se týká odebrání povolení k rybolovu. Ačkoliv tato rozhodnutí obsahují obecnou formulaci, že budoucí příjem je majetkem podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě pouze v případě, že si jej jednotlivec "vydělal" nebo pokud existuje vynutitelný nárok na něj, nejde o případy, které by se skutkově jakkoliv blížily projednávané věci. Navíc právní úprava v rozhodné době neobsahovala právo stěžovatele na plat v jím požadované výši, a proto nelze uzavřít, že by si stěžovatel "vydělal" jím požadovanou částku, která mu následně nebyla vyplacena. Stěžovatel tudíž odkazuje na judikaturu ESLP, která se netýká projednávané věci, a jím tvrzené závěry z ní nevyplývají.
11. Ústavní soud se ani v obecné rovině neztotožňuje s názorem stěžovatele, že čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je aplikovatelný na projednávanou věc. Podle judikatury ESLP toto ustanovení negarantuje právo na získání majetku. Pod pojem majetek kromě existujícího majetku ovšem spadají i majetkového hodnoty a nároky (pohledávky), u nichž může stěžovatel tvrdit, že má důvodné a legitimní očekávání, že získá možnost vykonávat vlastnické právo k nim; legitimní očekávání přitom musí mít dostatečný základ ve vnitrostátním právu (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Depalle proti Francii ze dne 29. 3. 2010 č. 34044/02, §63). Vnitrostátní právo poskytuje dostatečný základ pro legitimní očekávání například v případě existence ustálené judikatury potvrzující existenci určitého majetkového nároku, legitimní očekávání však nevznikne v případě, kdy existuje spor o správný výklad a aplikaci vnitrostátního práva a argumenty stěžovatele jsou posléze odmítnuty vnitrostátními soudy (rozsudek velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku ze dne 28. 9. 2004 č. 44912/98, §50 a 52; obdobně viz rozsudek velkého senátu ve věci Béláné Nagy proti Maďarsku ze dne 13. 12. 2016 č. 53080/13, §74-75).
12. Stěžovatel se domáhá doplacení částek, na něž neměl podle zákonné úpravy účinné v rozhodné době nárok. Jinak řečeno, domáhá se přiznání částek nad rámec zákonné úpravy, nemůže proto tvrdit, že jeho legitimní očekávání se opírá o konkrétní zákonná ustanovení. Nic na tom nemění odkaz stěžovatele na právní úpravu tzv. trojnásobku v letech 2004 až 2010, neboť o ní nelze opřít legitimní očekávání, že nedojde ke změně právní úpravy pro roky 2011 až 2014, jež byly předmětem stěžovatelových žalob. Stěžovatelův nárok se ovšem neopírá ani o ustálenou judikaturu vnitrostátních soudů. V derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 Ústavní soud výslovně uvedl, že soudci nemají nárok na zpětné doplacení platu do výše trojnásobku za období 2013 až 2014 (viz body 92-95 nálezu); v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 dovodil, že soudci nemají nárok na toto zpětné doplacení ani za období 2011 až 2012 (viz bod 107 a násl. nálezu). Ačkoliv tedy mohl existovat spor o správný výklad a aplikaci práva v souvislosti s derogačními nálezy Ústavního soudu, zejména pokud jde o období 2011 až 2012, nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl takový spor ukončen. V této situaci nemohlo stěžovateli vzniknout na základě judikatury legitimní očekávání, neboť neexistuje ustálená judikatura, kterou by byly potvrzeny jeho nároky za období 2011 až 2014. Z těchto důvodů je třeba uzavřít, že stěžovatel neměl legitimní očekávání, že mu budou jím požadované doplatky přiznány, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se na projednávanou věc nevztahuje.
13. Stěžovatel dále namítá, že byl porušen zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy a že s ním bylo zacházeno kvůli jeho postavení odlišně než s osobami na pozicích náměstků ministrů na jednotlivých ministerstvech a na Úřadu vlády, jejichž plat nebyl v předmětném období snížen. Zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy se vztahuje pouze na užívání práv a svobod podle této Úmluvy. Dle ustálené judikatury ESLP lze porušení čl. 14 Úmluvy namítat, pouze nachází-li se namítaný zásah alespoň v rámci (ambit) některého z práv zaručených Úmluvou (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Fabris proti Francii ze dne 7. 2. 2013 č. 16574/08, §47). V projednávané věci není aplikovatelný čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a Ústavní soud dospěl k závěru, že namítaná situace se nenachází ani v rámci tohoto článku. I kdyby tato situace spadala do rámce tohoto ustanovení a stěžovateli se podařilo prokázat odlišné zacházení, nedošlo by k diskriminaci dle čl. 14 Úmluvy. Ústavní soud zdůrazňuje, že konkrétní úprava výpočtu platových nároků soudců, a zejména důsledky, které Ústavní soud spojí s derogačním nálezem týkajícím se této právní úpravy ve vztahu k platovým nárokům jednotlivých soudců za předcházející období, spadají do oblasti, v níž jednotlivé státy požívají širokého prostoru pro uvážení, a to s ohledem na ekonomický rozměr těchto opatření a jejich dopad do státního rozpočtu (srov. obdobně rozsudek velkého senátu ve věci Stummer proti Rakousku ze dne 7. 7. 2011 č. 37452/02, §88-89). Ústavní soud se vyjádřil k tomu, jaké legitimní cíle sleduje jeho závěr, že soudcům nebudou zpětně dopláceny platové nároky do výše tzv. trojnásobku, v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bodě 96, a ztotožnil se s nimi i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15; zvolené řešení považuje za přiměřené. Nezbývá než zopakovat, že "zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný, a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu [...] napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud přitom nemohl přehlédnout, že zpětné doplacení požadovaných částek by se týkalo i období, kdy se Česká republika nacházela ve finanční krizi, resp. teprve se z této krize pomalu zotavovala. Toto řešení by proto zřejmě vedlo k nepochopení ze strany společnosti a bylo by i způsobilé oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci. Ústavní soud se [...] nedomnívá, že by aplikovaný [nižší koeficient, "násobek" při výpočtu platových nároků] vyvolával situaci, již by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, nýbrž i zpět." Nad rámec toho Ústavní soud podotkl, že od soudců jako od "skupiny, která by měla představovat skutečnou elitu společnosti, lze požadovat i větší míru velkorysosti a vstřícnosti než od skupin jiných" (nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 96).
14. Ústavní soud se tedy z výše uvedených důvodů neztotožňuje s argumentací stěžovatele a neshledává důvod odchýlit se od nálezů sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu